Když udělaný správně, tak je horor jedním z nejzajímavějších a nejumělečtějších filmových žánrů. Skvělým příkladem je například Osvícení (The Shinning) nebo Texaský Masakr Motorovu Pilou. Tyto filmy nestárnou a nikdy neztratí svůj efekt. Na druhou stranu špatné hororové filmy jsou postaveny v podstatě jen na klišé, která se objevují v hororových filmech už desítky let. Pojďme si projít ty nejhorší a nejpoužívanější.  

15. Filmový Google

 V mnoha hororech můžeme vidět časté využívání moderních technologií. Viděli jsme horory točící se kolem mobilních telefonů (viz. Zmeškaný hovor), počítačů, videokamer a plno dalších běžných věcí současnosti. Občas je tohle efektivní, pomáhá to dostat horor do 21. století. Ale občas se to projevuje jako hloupé. Jedno z nejpoužívanějších klišé týkajících se moderní technologie je internet, přesněji Google (popřípadě nějaká jeho obdoba v případě, že Google nechce mít s daným filmem nic společného).

 Určitě jste to viděli mnohokrát. Postava objeví nějaké podivné události. Možná pobíhá kolem sériový vrah, nebo možná se dějí nějaké paranormální aktivity na nějakém specifickém místě. Co postava udělá? Pustí se do hledání na Googlu, samozřejmě! Pochopitelně, populární vyhledávač dodá potřebné informace během pár sekund. I když je to pravda, že v podstatě máme hromady informací na konečcích prstů, tak „filmový Google“ je zkrátka přehnaný a je to pro tvůrce jen velmi líný způsob jak najednou posunout děj o několik kroků dopředu. Tímto se provinil například film Odebrat z přátel.

14. Blázince a sirotčince

 Pokud si děláte seznam neodmyslitelně strašidelných míst, tak bezpochyby zjišťujete, že jich zas tolik není. Avšak dobrý scénárista nebo režisér dokáže udělat jakékoliv místo strašidelné. Každopádně je to stále výzva udělat například z mateřské školky místo, na které budou mít diváci strach se vůbec podívat. A právě proto je pro mnohé tvůrce zkrátka jednodušší se uchýlit k lokacím, které už jsou svým způsobem trochu děsivé už samy o sobě.

 Dvě nejpoužívanější jsou bez pochyby blázince a opuštěné sirotčince. Mentální instituce mají ve filmech skoro vždy sklepy plné již nepoužívaných nástrojů na zastaralé procedury (terapie šokem nebo trepanace). Zatímco v sirotčincích jsou většinou duchové dětí, které tam zažily nějakou hrůzu, typicky se jedná o týrání. Sirotčinec a Princ bez království jsou dva skvělé příklady filmů odehrávajících se v sirotčincích. Za blázince by to potom byly například Prokletý ostrov, Vražedná terapie nebo The Ward. Příkladu by bylo mnohem více, ale není třeba je tady zmiňovat všechny, protože jich je tak moc, až to bolí.

13. Padající protagonistky

 Ať už je to z jakýchkoliv důvodů, které jsou celkem vedlejší, ženy jsou zkrátka nejčastějšími hororovými obětmi. Jsou neustále ve smrtelném nebezpečí. Na druhou stranu v poslední době vzniklo pár filmů, které měly silnou protagonistku (Smrt ve tmě nebo Zhasni a zemřeš). Ale i tak se tak nějak staly „dámy v nesnázích“ nedílnou součástí hororového žánru.

 Avšak dokonce i ty nejsilnější ženské postavy nakonec propadnou tomu klišé, které je v podstatě tak staré jako horor sám – upadnou. Znáte to, žena je pronásledována vrahem, příšerou nebo nějakou nadpřirozenou bytostí. Utíká a snaží se uniknout svému pronásledovateli (což by neměl být příliš velký problém vzhledem k tomu, že vrahové nejsou příliš známí svou rychlostí), když najednou upadne a vrah má tak šanci ji dohnat, aby tvůrci filmu zvýšili napětí. To mohlo možná dříve fungovat, ale teď už si v těchto situacích spíš diváci říkají: „Už zase?!“

12. Generické paranormální jevy

 Horory se velmi opakují. Vyjde nějaký film, má obrovský úspěch, a zanedlouho vznikne hned několik nápadných kopií. Například když Kruh byl velmi úspěšný, tak se s asijskými horory roztrhl pytel. Když se objevil v kinech první Saw, tak najednou všichni měli rádi filmy s „mučením“. A v dnešní době, po úspěchu Paranormal Activity a V zajetí démonů, jsou paranormální jevy velkým hitem.

 Starý dobrý duchařský příběh není nic špatného, ale bylo by fajn, kdyby ti duchové vytáhli ze svých nehmotných rukávů nějaké nové triky. Od Annabelle, přes Insidious až po We Are Still Here, duchové se uchylují vždy ke stejným způsobům děšení svých obětí. Práskají dveřmi, převracejí sklenice a blikají světly. Zkrátka je nutno říct, že filmoví duchové přestávají být kreativní. Pokud chtějí být ve svém strašení efektivnější, tak by měli vymyslet nějaké nové triky.

11. Vystrašení kočkou

 Všichni víme, že takzvané „falešné vystrašení“ je v hororech běžná věc. Je to skvělý způsob, jak vybudovat nějaké napětí, aniž by tvůrci byli nuceni už odhalit našeho vraha/příšeru/ducha/nadpřirozenou bytost. Avšak seznam věcí, které se k tomuto falešnému vystrašení využívají, je politováníhodně malý. V podstatě je to buď otevřené okno, kočka nebo nějaká úplně nová postava, která bude pravděpodobně budoucí obětí spolu s hlavní postavou.

 Nejčastěji je to takhle: Hlavní postava dělá nějakou běžnou činnost, když v tom zaslechne nějaký podezřelý zvuk. Občas, než vyrazí ten zvuk prověřit, tak se zeptá „Kdo je tam?“ a což pochopitelně nedostane odpověď. přiblíží se k místu, odkud se jí zdálo, že ten zvuk přišel. Většinou je to místo temné nebo něčím zakryté. Jakmile místo odkryje nebo do něj nahlédne, tak odtamtud vyběhne kočka. Tímto se provinil například film Halloween II, kde je kočkou vystrašen člen ochranky v nemocnici.

10. Scény ve sprše

 V roce 1960 dokázal Alfred Hitchcock přivést divákům jednu z nejvíce šokujících scén všech dob. Všichni ji známe. Janet Leigh vstoupí do sprchy a během toho, co se umývá, spatříme stín nějaké postavy na sprchovém závěsu. Ta postava potom závěs odhrne, vytáhne nůž a ubodá ženu k smrti. A potom samozřejmě přichází ten slavný záběr na odtékající krev. Zaprvé, na tehdejší dobu to byla velmi brutální scéna. Zadruhé, nikdo neočekával, že tato postava zemře tak brzy.

 Od té doby hodně filmů obsahovalo scény ve sprše. Když jste ve sprše, tak jste nazí a zranitelní, takže je to tak nějak pochopitelná zóna pro útok v hororu. Loňský film Les Sebevrahů má například falešné vystrašení založené na té scéně z filmu Psycho. Lesní Duch z roku 2013 má scénu kde se žena opaří ve sprše, když začne zničeho nic téct vařící voda. Příkladů bych tady mohl uvést desítky, ale pointa je zkrátka taková, že jakmile někdo v hororu vstoupí do sprchy, tak už jen čekáme co se té ubohé postavě stane. Už to zkrátka není děsivé ani překvapivé.

9. Telefonní výmluva

 Dříve by vrahovi v hororu stačilo jen najít si oběti někde mimo civilizaci a už měl vystaráno. Mohl v klidu vraždit, aniž by si ti ubozí lidé mohli sehnat nějakou pomoc. V dnešní době by to však už mělo být o dost obtížnější, když žijeme v době mobilních telefonů a oběť by tak jednoduše jen vytáhla telefon z kapsy a pomoc už by byla na cestě.

 Právě proto v moderních hororech musí tvůrci filmu vymyslet nějakou výmluvu, proč přesně tohle nemůžou udělat. Většinou prostě některá z postav řekne něco jako „Zvláštní, můj telefon tady nemá žádný signál.“ a bum, problém vyřešen! Scénáristé se poplácají po ramenou jaké geniální řešení tohoto zádrhelu vymysleli a pokračují ve psaní svého béčkového scénáře. Jenže problém je v tom, že přesně tuto větu, nebo nějakou její obdobu, slýcháváme v hororech až příliš často. A přitom to není tak těžké vymyslet nějakou jinou výmluvu. Třeba ať je obětí nějaký mladý člověk, kterému telefon zabavili rodiče. A nebo, ať je to jakkoliv šokující, existují lidé, kteří nevlastní mobilní telefony! Sakra, proč ještě nejsem scénárista?

8. Podivné děti

 Děti jsou sladké a nevinné, teda pokud se zrovna nedíváte na nějaký hororový film. Ten trend podivných a děsivých dětí má své kořeny až v roce 1960, kdy gang dětí terorizoval anglickou vesnici ve filmu Městečko prokletých. Od té doby se podivné děti objevovaly v mnoha filmech, dobrými příklady jsou například Vymítač ďábla, Přichází satan! nebo Osvícení.

 Ovšem to jsou filmy, ve kterých byly děsivé děti zakomponované do filmu velmi dobře. Ale od té doby, co se objevily v těchto filmech, se v podstatě staly jednou z nejznámějších známek hororového žánru. Každopádně, pointa je, že ačkoliv jsou divné děti vždy ve filmech vítány, tak jsou využívány tak často, že už to začíná být pěkně ohrané. V současné době už tomu je tak, že když člověk v hororu vidí dítě, tak už jen očekává, až se začne chovat divně.

7. Chabé lekačky

 

 Dobré horory budují napětí a vtahují diváka do děje, aby vystrašení přišlo přirozeně. Máte strach nebo dokonce křičíte protože očekáváte, co se může stát, jste zaujatí do děje. Špatné horory naopak musí vytvářet takzvané „lekačky“ nebo lekací scény, aby neztratili pozornost diváků. Jeden z nejpoužívanějších způsobů je všechno utišit a potom vypálit na diváka extrémně hlasitý zvuk, který s ním samozřejmě škubne. Filmoví tvůrci doufají, že si tyto momenty budou diváci asociovat s tím, že je film strašidelný, a že si neuvědomí, že jen prožili ekvivalent toho, když na vás někdo vyskočí zpoza rohu a řekne „baf“.

 Dalším chabou lekačkou je všudypřítomná scéna se zrcadlem. Určitě už jste to někde viděli, protagonista otevře skřínku s léky, vezme z ní co potřebuje a když ji zavře, tak se v zrcadle za ním ocitne nějaká postava. Je to buď vrah, příšera a nebo jen přítel dané postavy, který se tam objeví za účelem falešného vystrašení.

6. Konzultace s expertem na paranormální jevy

 Stejně jako aktivity duchů a démonů jsou už klišé, tak je i jedna další věc týkající se paranormálních jevů. Vždy přijde ta chvíle, kdy se hlavní postava rozhodně obrátit na nějakého experta se svými paranormálními problémy. Tohle klišé má své počátky ve filmu Poltergeist.

 Tento „expert na paranormální jevy“ se může zjevit hned v několika formách. Může to být profesionální lovec duchů (V zajetí démonů, Insidious), majitel okultního knihkupectví (Annabelle) nebo démonologista (Paranormal Activity). V mnoha případech je to katolický kněz (Z neznámých důvodů nikdo nežádá o pomoc příznivce jiného náboženství). Když se dějí nějaké nadpřirozené věci, tak si můžeme s klidem vsadit na to, že někdo zavolá krotitele duchů.

5. „Zabijte mě, než se proměním“

 Popularita zombie tématiky za posledních pár let vysoce vzrostla, a to především díky pár dobře udělaným zombie filmům a taky velmi úspěšnému seriálu Walking Dead. „Pravidla“ těchto příběhů byla v podstatě určena filmem Noc oživlých mrtvol z roku 1968. Valná většina příběhů sleduje tu samou formuli, zatímco ty nejlepší hledají způsoby, jak vdechnout do tohoto žánru nový život.

 Tak, a nyní je třeba zmínit, co už se stalo pro většinu diváků, včetně mě, otravným. Skoro vždy si takové scény najdou svou cestičku do filmu. Začíná to tím, že je nějaká postava pokousána, ale snaží se jít dál. Avšak když už to nezvládá, tak pronese tu známou větu „Zabijte mě, než se proměním.“ V některých případech se o to zabití dokonce postará ta samotná postava. Jistě, v některých případech to dokáže být emocionální, ale člověk to zkrátka vídá tak často, že už to v něm pomalu ale jistě přestává vyvolávat smutek.

4.  Strašidelné sklepy

 Měli jste jako malí strach ze svého sklepa? Většinou jsou to chladná místa s betonovými zdmi, plné starých věcí nebo nářadí, kde rozhodně nechcete být se zhaslými světly, především pokud máte strach ze tmy nebo trpíte klaustrofobií.

 A jak to tak vypadá, filmoví tvůrci z tohoto strachu z temného sklepa těží až příliš. I když se těžko najde někdo, kdo by se v temném sklepě necítil nepříjemně, tak už je načase, aby se děj většiny hororů taky přesunul někam jinam. Navíc by si postavy v hororech měly uvědomit, že ve sklepech se nikdy neděje nic dobrého. Stačí se podívat na V Zajetí démonů, Znamení, Tajemství starého hotelu nebo Záhada Balir Witch.

3. Lidé čmárající po zdech

 Bludy, halucinace a posednutí sice nejsou ve skutečném světě běžnou věcí, ale ve světě hororových filmů jsou to každodenní záležitosti. Prvním znakem toho, že se děje něco podivného, je, že se někdo začne chovat divně. A vzhledem k tomu, že je to především psychologický proces, tak filmoví tvůrci musí vymyslet, jak to ve filmu vyobrazit. A tou nejběžnější metodou je, že zasažená osoba začne čmárat po stěnách nesmysly.

 Ve filmu Číslo 23 Jim Carrey popsal stěny hotelového pokoje. Patricia Arquette pro změnu nakreslila náboženské symboly a napsala slova v mrtvém jazyce ve filmu Stigmata. Zkrátka a dobře, jednou nějaký vynalézavý scénárista vymyslel, že čmáranice na zdech budou známkou psychické narušenosti, což se ostatním filmovým tvůrcům zalíbilo a zkrátka to okopírovali.

2. Found footage

 Tohle není ledajaké klišé, ale je to klišé složené z několika menších klišé. Máme tady například to vyvolávání pocitu, že je ten film skutečný, čehož je dosaženo většinou tím, že je na začátku filmu napsáno kdo ty záběry, které právě uvidíte, našel. Také je tam vždy nějaká hloupá výmluva proč mají tu kameru nonstop zapnutou. Navíc, bohužel, found footage se časem vyvinul do roztřesených záběrů někoho utíkajícího a vyděšeného k smrti. a kvůli tomu divák pomalu ani není schopný rozpoznat co to vůbec právě sleduje. A taky je dost často součástí těchto záběrů věta vyslovená lidmi na kameře: „Pro boha, co to sakra je?!“

 Aby bylo jasno, existuje hned několik dobrých found footage filmů, například první díl Paranormal activity, Monstrum nebo Záhada Blair Witch. Ale to nemění nic na tom, že existuje čtyřikrát více špatných. U těch jde totiž strašně moc poznat, jak je celý ten „found footage“ falešný, protože jsou všechny úplně stejné.

1. „Založeno na skutečných událostech“

 Ať už se jedná o jakýkoliv film, u kterého je na začátku napsáno, že je založený na skutečných událostech, tak Vám můžu s jistotou říct, že rozhodně není (čest výjimkám). Je to pro filmové tvůrce zkrátka dobrý způsob, jak jedinou větou učinit pro prosté diváky film zajímavější.

 Jistě, existují filmy, u kterých je toto tvrzení v podstatě pravdivé, jako například V zajetí démonů, které je založeno na skutečných lidech (Ed a Lorraine Warrenovi) a skutečných případech, které. Avšak ve většině ostatních filmů jsou to buď čisté výmysly scénáristů, nebo to pojítko se skutečnými událostmi je velmi mizivé.

Které z těchto hororových klišé Vás otravuje nejvíce? Dejte nám vědět do komentářů!