Aquaman (2018) – Recenze | TVGURU.cz – Zábavně ujetý, nebo jen špatný?

Vodník, který funguje jako otloukánek, jehož nejznámější superschopností je mluvení s rybami, vrací úder pomocí armády plodů moře.

Pokud by měl být za rok 2018 vyhlášen režisér, který si svou výplatu doopravdy vydřel, byl by to bezpochyby James Wan. Jeho úkol převést Aquamana na plátno tak, aby už nebyl jen ten „blonďák ve žlutozeleném neoprenu, co mluví s rybama“, ale rovný soupeř ostatním, mnohdy mnohem populárnějším hrdinům, byl jeden z nejtěžších od doby, kdy Jon Favreu a Kevin Feige rozjeli MCU. Na druhou stranu Wan není žádný začátečník a sedmými Rychle a zběsile dokázal, že zvládne i blockbustery se stomilionovými rozpočty. Navíc DC Univerzum není od Justice League v nejlepším rozpoložení a jediný film, který ji dosud držel nad vodou, byla Wonder Woman.

A je fér říci, že uspěl na celé čáře. Z velké části to je díky vizuální stránce filmu. Ta se snaží vyždímat z dvousetmilionového rozpočtu co nejvíc a je to cítit z každého většího podmořského záběru. Tvůrci totiž na plátno vrhají tolik různých postav, zvířat a staveb, že je občas těžké všechno to zaregistrovat a osciluje to na hranici mezi jednolitým digitálním mišmašem a rozmáchlou freskou. Všechny ty potvory a stavby totiž ke všemu ještě všemožně svítí, blikají, nebo alespoň jsou křiklavě zbarveny. Veškeré CGI ale vypadá velmi solidně a společně s celým produkčním týmem, který navrhl lokace, kostýmy a většinu toho, co na plátně uvidíte, předvádí špičkové výkony. A zaslouží si uznání, protože se jim bez výjimky podařilo přenést jinak kýčovité, groteskní a pestrobarevné obyvatele Atlantidy i s jejich světem na plátno bez větší ztráty důstojnosti.

Celý film se v mnoha aspektech podobá konkurenčnímu Black Pantherovi. Je o hrdinovi pocházejícím ze světa, který je pro zbytek lidstva jen mýtem a který je sice technologicky pokročilejší, ale jinak mnohem barbarštější než okolní svět. Objeví se v něm antagonista, který chce vyhlásit válku zbylému obyvatelstvu planety Země (nebo jeho velké části) na pozadí motivace, která je z části oprávněná a týká se nějakého globálního problému. A taky ta mytická země vypadá jako Star Wars. (V našem případě pod vodou s příměsí Avataru.)

Zároveň Aquaman obsahuje obrovskou nálož informací o mytologii a historii Atlantidy a jejích obyvatel.  Přitom se ale snaží co nejrychleji odvyprávět hrdinův origin (Protože Aquaman není origin.) a i přesto cítíte, že toho spoustu vystřihli, aby se vešli do limitu. Navíc film nesleduje klasické DC vzorce, čili je mnohem veselejší, barevnější a není přeplněný morálními dilematy. Jeho příběh mnohem víc připomíná popcornovou verzi Artušovské legendy. (Jedna scéna i připomíná ono vytažení Meče z kamene.) I přesto všechno ale některé, pro příběh důležité, momenty se vyřeší v mnohem komornější a intimnější náladě, často jen rozhovorem. V tu chvíli ale zamrzí slabé vykreslení postavy hlavního záporáka, kterého nad vodou drží jenom Patrick Wilson. Jako sekundární tu slouží Black Manta, jenže náš zájem  o něj klesá od chvíle, kdy si obleče svůj kostým a ztratí tak velkou část svého charisma.

James Wan si také uvědomil, že jeho dva hlavní protagonisté jsou herecká dřeva. Ale dřeva, která mají každé pro něco talent. Aquaman – Arthur Curry (Jason Momoa) je potetovaný obr s opravdu intenzivním pohledem, ze kterého doslova čiší mužskost a oldschoolová drsňáckost. A Mera (Amber Heard) je rudovláska krásná od hlavy až k patě. Dohromady fungují překvapivě dobře jako pár a jejich špičkování, stejně jako postupné sbližování, působí překvapivě přirozeně. A Aquaman díky zobrazení jeho vztahu s otcem nepůsobí přehnaně tvrďácky. Mezi vedlejšími rolemi se dá najít Willem Dafoe nebo Nicole Kidman.

Zápletka samotná je zoufale jednoduchá a nečekají vás žádná překvapení, ale na rozdíl od velké části současných MARVELovek působí, že slouží jako víc než jen výplň mezi Avengers. Aquamanův příběh totiž od začátku táhne na branku a po celou dobu šlape na plyn, co to jde. (Wan tady znovu ukazuje, že rychlé přehnané akční velkofilmy mu nedělají problém.) Také, a to silně umocňuje zážitek, je jen minimálně provázaný se zbytkem univerza – tj. jednou se tu zmíní Steppenwolf a meta-lidé. Jinak je to film jen a jen o Arthurovi Currym.

Zároveň se tvůrci nebojí do toho dát všechno a vytěžit ze svých možností co nejvíc. Díky tomu má celý snímek nádech svěžesti, je nabitý energií a šlape. Design světa je tak nějak správně divný a stejně tak i akční souboje, které v superhrdinském spektáklu nesmí chybět. I tady však tvůrci volí přístup nezvyklý pro tenhle typ filmů. Často při bojových sekvencích používají dlouhé plynulé záběry, přičemž nahrazují střihy dynamickým pohybem kamery. Zároveň se napříč stopáží občas objeví záběry opravdu skvostné, jako například ten, kdy se Arthur a Mera noří do temných hlubin za světla jediné světlice, obklopeni hordami zdivočelých rybolidí připomínajících Lovecraftovská monstra. Totéž platí pro představení Aquamana v prvních deseti minutách, kdy vyzvedne ruskou ponorku k hladině na svých bedrech v záběru silně připomínajícím titána Atlase držícího nebeskou klenbu. A nakonec i silná stylizace – ve stejné sekvenci se třikrát objeví dramatický detailní záběr na Arthurovu tvář za zvuku agresivního riffu na kytaru.

Nakonec největším problémem filmu (Kromě generické hudby, kterou zapomenete s finální zatmívačkou.) je humor. James Wan si správně uvědomil, jak groteskně by vypadal Aquaman převedený moc doslovně na plátno. Proto vzal všechny ty často zesměšňované věci jako mluvení s rybami, surfování na mořských tvorech a žlutozelený neopren a udělal z nich naprostý opak. Ve výsledku tak je Arthurovo mluvení s rybami docela cool, surfování na mořských konících skrze salvu laserových paprsků vypadá stylově a balancuje nad propastí grotesknosti a neopren se změnil v bojovou zbroj. Jenže i přes to všechno je film až moc vážný. Jen občas si dovoluje proložit vyprávění nějakým drobným vtipem. (Často v rámci špičkování mezi Merou a Arthurem.) A to nestačí, protože brát se vážně, když jedu na žralokovi, co střílí ze zad lasery, vstříc armádě krabolidí, působí podivně. Kdyby se Wan odvážil okořenit snímek o humor, klidně i parodující film samotný, mohl z toho vykřesat mnohem víc.

Aquaman je opravdu velkolepý film plný postav a věcí svým designem balancujích na hraně trapnosti, ale v rámci snímku působících zatraceně dobře. Pro to, abyste si ho užili, je ale potřeba přistoupit na jeho pravidla hry. Musíte se naladit na stejnou vlnu – ignorovat fungování skutečnosti a pouze si užívat neskutečně výpravnou pohádku plnu úchvatných scenérií a hezkých lidí. Nesmíte se smát filmu, ale s ním. Potom budete mile překvapeni, protože utlačovaný vodník překonal všechny zbylé filmy z DCEU a to zcela oprávněně. A pokud se nechcete, nebo nedokážete naladit na stejnou vlnu, stane se pro vás Aquaman CGI velkolepostí, která je stejně groteskní, jako hloupá. Jedno je ale jasné, dvě hodiny a dvacet minut dlouhá exkurze do podmořského světa vrátila producentům naději a vdechla tak potřebný život celému univerzu.