Jsou to především slavná klasická díla, jejichž nové a nové adaptace vyvolávají značnou zvědavost a nemalé očekávání. K divadelním evergreenům bezesporu patří i drama Aloise a Viléma Mrštíkových „Maryša“, které se na českých jevištích hraje od roku 1894 a některé inscenace se staly skutečně kultovními. Maryša byla také zfilmována, snímek režiséra Josefa Rovenského v hlavní roli s Jiřinou Štěpničkovou, nedávno připomněl umělecký kanál ČT art.

-reklama-


A ten také tento týden shodou okolností odvysílal i televizní záznam představení „Maryši“ z Národního divadla, kde se pátou sezónu hraje již jedenáctá adaptace této hry, tentokrát v režii Jana Mikuláška. Vzhledem k tomu, že v současnosti patří k nejvýraznějším českým režisérům, dalo se dopředu očekávat, že jeho verze vyvolá značný zájem i emoce. A přesně to se po premiéře stalo.

Mikolášek geniální dílo „zmodernizoval“ až tak dalece, že nelze než litovat, že jeho autorsko-právní ochrana trvala jen sedmdesát let po smrti autorů. Právě toho, že jsou autorská práva časově limitována, zneužívají někteří současní umělci k tomu, aby díla géniů různě „vylepšovali“, svévolně zkracovali, vypouštěli některé postavy a zásadní scény, apod. Mimochodem, Národní divadlo uvádí novou Maryšu se sloganem, že je to hra, v níž o „kafe vůbec nejde“.

Citlivě zhuštěno?

Přesto je další kontroverzní počin „Zlaté kapličky“ adorován části kritiků, kteří se vysmívají „konzervativnímu“ publiku a naopak jásají nad tím, že „tvůrci rázným gestem zavrhli zátěž folklorních ornamentů a děj citlivě zhustili“. Jsou to přitom právě ony folklorní ornamenty, co diváky na „Maryše“ léta přitahuje. Jistě i proto je ve své legendární inscenaci využil i „enfant terrible“ současného českého divadla, režisér Vladimír Morávek. Zatímco jeho „Maryša“, jako vždy vizuálně i herecky nesmírně působivá, vzbuzovala nad osudy hlavních hrdinů hlubokou lítost, v případě Mikoláškovy exhibice jde nezřídka o naprosté znechucení nad tím, co na scéně předvádí.

Většina děje se zcela nepochopitelně odehrává v prostředí jakéhosi nahrávacího studia či koncertního sálu, zaplněného židlemi, na nichž jsou umístěny hudební nástroje. Diváci jsou (především v první části představení) nemilosrdně atakováni přemírou hysterických, uřvaných scén, jimž dominuje polonahá Maryša (Pavla Beretová) v odpuzujícím a zakrváceném spodním prádle. Její mužští protihráči působí v podivných, nesourodých kostýmech a maškarách jako strašáci na poli. Zatímco Vávra (David Prachař) jde žádat o ruku nastávající v hadrech, připomínající středověké lapky, přihlížející elegantní Strouhalka (Martina Preissová) má na sobě kostým ve stylu Coco Chanel.

 

Na kafe nakonec došlo

Finále inscenace však ukazuje, že bez samoúčelných bizarností a záhadných metafor či rekvizit (plastové kelímky) mohla vypadat jinak. Zoufalá Maryša v tmavých šatech a unavený Vávra v šedém svetru zahrají závěrečný dialog, i notoricky známou scénu otravy s „kávou od Žida“, bez křečovitého afektu a dojemně kultivovaně. Skutečným zážitkem se ovšem stala jen pro ty diváky, co „Maryšu“ z Národního divadla vydrželi (byť leckdy se sebezapřením či přepínáním na jiné kanály) sledovat až do konce.

Zdroje: autorka, Česká televize

-reklama-