Snad nic nemůže lépe charakterizovat drastický rozdíl mezi tím, co vysílá veřejnoprávní kanál, jako sobotní program ČT1 a ČT art. Zatímco se na jedničce objevil nový celovečerní dokument, věnovaný kontroverzní hvězdě české pop music, Michalu Davidovi, na artu se představila světová elita ve strhující inscenaci opery Aida. Nic proti zábavným pořadům, avšak kdykoliv Česká televize nějaký podobný uvede, nastolí otázku, proč je vlastně financován z koncesionářských poplatků.

Tím spíše, že oslavně působící snímek sledoval zdatného hudebníka a podnikatele, chlubícího se tím, že umí „žít tak, jak se má“, v prostředí jeho přepychového domu nebo luxusní rezidence na Kanárských ostrovech. Jen těžko lze naservírovat národu, zápasícímu s krizí, jež u nás nemá obdoby, a frustrovanému z nedobrovolného, již měsíce trvajícího vězení a zimy, něco méně vkusného než záběry na chlapíka, vyhřívajícího se na slunci, který si před kamerou nechá masírovat nohy.

Přehlídka nevkusu

Zcela pochopitelně se nad touto „přehlídkou sebechvály, nevkusu a plácání se po zádech, z níž bylo slyšet především šustění bankovek“, někteří diváci rozhořčili. Nejde přitom o projev závisti, ale spíše o přesvědčení, že ti bohatí v době nouze spíše pomáhají a nevystavují na odiv svůj luxusní životní styl. „To, že se má a vypadá jako prase v žitě, mi nevadí, ale vadí mi, že v tom žitě moc chrochtá,” postěžoval si například Vladimír na webu České televize.

Většina z těch, co tento „dokument“ kritizují, přitom uznává, že Michal David je sice velmi schopný muzikant, nicméně svůj velký hudební talent promarnil v pokleslém showbyznysu. Ostatně, on sám se vůbec netají, že je ochoten zpívat pro kohokoliv, kdo mu zaplatí, včetně politiků z pravého i levého spektra. V některých názorech se objevuje i nemalé překvapení nad tím, jak skvěle kdysi mladý Vladimír Štancl (jak se ve skutečnosti jmenuje) uměl zahrát náročné jazzové skladby, než vsadil na klávesy zavěšené na krku a jednoduché kolovrátkové melodie. Právě pasáž, věnovaná začátkům kariéry Michala Davida, kdy založil jazzové kvarteto „Čtyři“ a na Pražských jazzových dnech získal cenu „Hudebník roku“, byla nejcennější a nejzajímavější.

Můžeme si o něm myslet svoje

Celá řada názorů přesto nakonec vyznívá smířlivě a vyváženě: „Můžeme si o něm myslet svoje, ale má za sebou nespočet hitů, které úspěšně přežily několik dekád a rozdal vagóny pozitivní energie. Kromě jeho onanií, kolik toho všeho má a jak by vlastně bylo blbé být chudý, zazní několik zajímavostí a střízlivých pohledů od jiných muzikantů nebo hudebního publicisty Vlčka,” glosuje například tento životopisný dokument, režírovaný Jindřichem Procházkou, jeden z diváků na „Česko-Slovenské filmové databázi“.

Vcelku výstižně tak charakterizuje snímek, jenž vznikl loni k šedesátým narozeninám Michala Davida. A další zase trefně vystihl jeho tvorbu: „Relativně krátký, ale vcelku komplexní portrét největšího českého kolotočového umělce, v jehož písních je úplně všechno. Je tam ten laciný kolotočářský papundekl, u kterého víte, že je tak trošku fake, ale jsou tam taky silný emoce a melodie, které se dokážou zažrat hluboko pod kůži.“

-reklama-


Chcete mít naše články z první ruky? Přidejte si nás na domovskou stránku Seznam.cz
Přidat na Seznam.cz