Odvěký boj, který mezi sebou svádí diváci, čtenáři, ale především kritici a recenzenti, jenž občas pohrdají tzv. nízkým uměním, považují ho za spotřební zboží a místo něj obdivují především dle jejich názoru jediné hodnotné knihy či filmy. Jenže oblíbenější jsou bezesporu ty „podřadnější“, které k sobě přitahují statisíce diváků či čtenářů a vymáhají si pro sebe nekonečná pokračování nebo charakterové odbočky. Potřebujeme však tyto dehonestující škatulky, které působí spíše uraženě než profesionálně? A je skutečně nutné považovat nízké umění za obyčejnou kratochvíli, když dokáže oslovit davy lidí a sdělovat jim různé myšlenky mnohem snadněji?

Posledních pár týdnů přemýšlím nad tímto tématem déle a hlouběji, tudíž jsem se rozhodl přispěchat s vlastním názorem na danou problematiku. Předem podotýkám, že se jedná čistě o můj subjektivní pohled, se kterým někteří mohou souhlasit, jiní zase nemusí. Proto budu rád, když mi sdělíte své postřehy do komentářů.

Nízké umění se vyznačuje určitou šablonovitostí či masovostí. Je produkováno buď na zakázku či s prostým cílem bavit, a nikoliv poučovat či vychovávat. Obsahují v sobě buď přemrštěné situace či určitou nereálnost. Nicméně častokrát si v něm diváci nebo čtenáři najdou i svou vlastní přidanou hodnotu. Jednu dobu bylo za podřadný žánr považováno třeba takové fantasy, neboť převládal pocit, že fiktivní světy a příběhy nemohou nahradit význam „dospělé“ kultury.

Jako velký fanoušek Indiana Jonese, Pána Prstenů, Vinnetoua, Tří Mušketýrů, filmů s Belmondem, Willisem, Hillem a Spencerem či mnoha dalšími však tvrdím, že takové filmy pro můj osobní rozvoj častokrát udělaly mnohem více než ty, které k tomu jsou určeny. Hned uvedu pár příkladů. Chrabrý Vinnetou mě naučil ctít morální zásady, pomáhat slabším a věřit, že dobro může zvítězit nad zlem. Tři Mušketýři mě poučili o důležitosti správného přátelství, které je po rodině tím nejpevnějším poutem. Terence Hill mi ukázal, jak brát těžkosti s humorem a nadhledem, neboť žádná kaše není tak horká, aby po pár fouknutích nevychladla. Frodo mě pro změnu inspiroval k tomu, že i zdánlivě nevýznamný jedinec dokáže ovlivnit běh světa. K tomu jsem prožíval všechna jejich skvělá dobrodružství a hrával si na neohrožené hrdiny, bojující proti bezpráví.

Rozeberme si to však hezky popořádku. Častá kritika směřuje k nereálnosti, šablonovitosti či kýčovitosti. Na druhou stranu „nízký“ žánr má sám o sobě v titulku napsané, že si neklade žádné náročné cíle. Už od samého počátku prohlašuje, že se nebude dotýkat závažných témat, nesnaží se o pečlivé vykreslování kontroverzních charakterů či snad nějaký vývoj jednotlivých postav. Chce pobavit, nabídnout divákovi akci, dobrodružství, romantiku nebo strach. Jedná se o divácky oblíbené žánry, které jsou i po letech vyhledávané a fanoušky uctívané. Přílišná reálnost by tuto zábavu kazila. Představme si váhu, kdy na jedné straně je realita a na druhé zábava. Vždy, když jednu z těchto stran zatížíte, pohne se i ta druhá. A teď si, prosím, nepleťme zábavu s dobrým zpracováním, protože se jedná o dvě odlišné teze.

Naopak krásné umění se snaží o co největší společenský dopad, představuje tíživé události, rozebírá je, klade si filozofické otázky a snaží se získat uspokojivé odpovědi. Pohrává si se závažnými tématy uměleckou formou, vypořádává se s traumaty a je důležitým prvkem současné kultury. Nechci zde snižovat jeho hodnotu, snažím se pouze upozornit na důležitost obou „odvětví“. Nehledě na to, že spousta lidí kombinuje oba tyto „žánry“.

Proč je tedy jedna část nazývána nízkou, zatímco ta druhá je jedinou krásnou? I když jsem výše nastínil, že masově rozšířená kultura se většinou nedotýká závažných společenských témat, jejich hrdinové častokrát řeší problémy, které známe i z našich každodenních životů. Není to však podmínkou, zvláště v dobrodružném či akčním žánru je děj soustředěn kolem nadsazených zápletek a spíše originálnějších než uvěřitelnějších rozuzlení.

Domnívám se proto, že bychom se měli méně zaměřovat na škatulkování a nesmyslné řazení. Měli bychom si užívat toho díla, které je našim srdcím nejbližší a přestat se dohadovat, jestli je něco hodnotnější nebo důležitější. Každý prvek má své nezastupitelné místo. Přikláním se tedy k názoru, že každý umělec má být hodnocen pouze za výsledek své práce, a nikoliv za žánr, kterému se věnuje. Stejně tak se domnívám, že na každý film či knihu by mělo být pohlíženo s ohledem na téma, kterému se věnuje a neposuzován například za myšlenky, které do něj zahrnout nechtěl nebo by se do něj nehodily. Stejně jako například černobílý film musíme vnímat v kontextu doby či tehdejších metod natáčení, tak i díla je třeba posuzovat podle záměru, se kterým jsou tvořeny. Co na tom, že některé charaktery neodpovídají realitě. Proč se na chvíli nezastavit a neponořit do světa, který je oproti tomu našemu o mnoho dokonalejší? Ruku na srdce, občas si každý z nás přeje, aby Old Shatterhand, D‘Artagnan nebo Aragorn přeskočili do našeho světa a pokusili se ho krapet vylepšit.

-reklama-


Chcete mít naše články z první ruky? Přidejte si nás na domovskou stránku Seznam.cz
Přidat na Seznam.cz

Podělte se o svůj názor: