Když před devíti lety Václav Neckář nazpíval jímavou píseň Půlnoční, vůbec netušil, že se ze soundtracku, jenž byl původně součástí propagačního klipu k animovanému filmu Alois Nebel, stane jeden z největších hitů jeho kariéry. A už vůbec ne, že se díky ní vrátí po těžké nemoci zpět na výsluní. Původně ji natočil se skupinou Umakart a pak na ní prý úplně zapomněl. Když se později na internetu objevila jako zdařilý animovaný klip, dost ho to zaskočilo. Dnes by mu fanoušci neodpustili, kdyby Půlnoční na svých koncertech nezazpíval.

To, že Půlnoční vznikla díky náhodě, prozradil v pořadu Moje místa televize Seznam, věnovaného Václavu Neckářovi, i hudebník Tomáš Neuwerth. Tato vánoční písnička byla podle něj původně určena právě pro jeho vlastní kapelu Umakart, ale když pak spolupracoval na filmu Alois Nebel, filmaře napadlo, že by tam chtěli mít písničky od zpěváků, kteří byli aktivní v době, kdy se tento film odehrává. Nakonec vybrali právě Neckáře. „Neměli jsme tušení, že to bude hit, byla to hezká písnička, ale když to potom Václav nazpíval a dotočili jsme v kostele sbory, tak jsme si říkali že je to úžasný. Ale že bude mít takový dopad a bude tak u publika rezonovat, to jsme nečekali,“ přiznal se. Nakonec se z nečekaného hitu stala hudební událost roku.

Brácha je nejlepší

V pořadu Moje místa vystupoval společně s Václavem i jeho bratr Jan. Ostatně, společně to táhnou už od jeho čtyř let, kdy spolu vystupovali na různých akcích. Hned, jak Jan dostal na Vánoce heligonku, doprovázel Vaška na různých besídkách a večírcích. Dokazují to dojemné fotky z jejich dětství. „Brácha je nejlepší,“ pochvaloval si Václav Neckář a dal k dobru: „Já jsem se učil hrát na klavír půl roku, a Honza to všechno uměl během měsíce.“ Přiznávají, že se však někdy i dost těžce chytnou, třeba před koncertem až to vypadá, že se nakonec nebude konat. Jen přiznává, že musí být na Václava často tvrdý a poté, co prodělal v roce 2002 těžkou mozkovou příhodu, přísně dbá na jeho životosprávu.

Dodnes si ale vyčítá, že Václava neposlal do nemocnice dříve, než se projevily příznaky mrtvice. Ten den dopoledne společně jeli autem z Prahy do Litoměřic, Václav dokonce řídil, ale vůbec nemluvil. Teprve až si režisér Jiří Adamec (s nímž v Litoměřicích natáčeli pořad Zlatá mříž), povšiml, že Václav na jevišti upadal na stranu, poslal oba rychle na pohotovost. Lékaři mu tehdy nedávali příliš naděje, že by se mohl vrátit zpět ke zpívání. Trvalo více než rok, než se to zázrakem podařilo. Musel se však znovu naučit texty všech svých písní.

Další rána osudu

Velmi těžce se před pěti lety musel také vyrovnávat se smrtí své manželky Jaroslavy, s níž žil dlouhá léta v krásném manželství. Také ona se potýkala s vážným onemocněním, nevyléčitelným postižením ledvin. O její smrti se podobně, jako o odchodu maminky, Václav dozvěděl přímo na koncertě. Zpívání mu prý pomohlo zapomenout na tu velkou bolest. A protože to bylo před Vánocemi, na koncertu samozřejmě zazněla i Půlnoční.

-reklama-


Chcete mít naše články z první ruky? Přidejte si nás na domovskou stránku Seznam.cz
Přidat na Seznam.cz