Na motivy druhé světové války a koncentračních táborů vznikla již spousta knih a filmů. Některé příběhy jsou naprosto smyšlené, jiné trochu upravené a jen několik z nich nám předávají surovou pravdu tohoto hrozného období. Mezi posledně jmenované patří i příběh Violy Sternové, Slovenské židovky.
První kapitoly nás zavedou do roku 1938 do Lučence, což je město, ve kterém žila tehdy ještě mladinká Viola Stern se svou rodinou. Viola si žije vskutku pohádkový život – nejsou sice nijak zvlášť bohatí, ale nikdy neměli problém s vyžitím, volný čas tráví se svými nejlepšími kamarádkami a dvěma milovanými bratry. Do jejího života navíc vstoupí Artur, který k Viole chová něžné city, které dívka opětuje. Všechno vypadá v největším pořádku – Viola je šťastná a nic jí nechybí. To se ovšem změní…
Židé jsou náhle vyháněni ze svých domovů a jsou nuceni se odstěhovat do malých bytečků. Po čase jsou Violini bratři nuceni nastoupit do pracovního tábora a Viola se s rodinou musí nastěhovat do ghetta. Zde jim nezbývá nic jiného, než snášet krutost, jenž je na nich páchána. Horší to snad už ani být nemůže, že?
Ale může. Na scénu přichází koncentrační tábory. Psal se rok 1944, když byla Viola společně se svou matkou a otcem převezena do „pracovního“ tábora Osvětim – Březinka. Přestože byli psychicky na dně, byli si jistí, že se jim tam nesmí stát nic hrozného. Vždyť je přece potřebují, aby pracovali, proč by je měli všechny hned po příjezdu povraždit? Smutnou pravdou však je, že židé převážení do táborů ke konci války nebyli posíláni na práci, nýbrž na smrt. To, co zachránilo Violu před otřesnou smrtí ve sprchách, byl fakt, že si ji doktor Mengele vybral na své pokusy. Osud většiny transportovaných byl ale již zpečetěn.
Ze všeho bych nejdřív chtěla zdůraznit, že tato kniha rozhodně není vhodná pro mladší a citlivější čtenáře. Jazyk knihy je velmi jednoduchý – žádné zbytečné metafory a přirovnání, prosté popisování hrůz, které museli židé za války zažívat. A že z nich opravdu mrazí.
Přestože název knihy zní „Mengeleho děvče“, nečekejte od toho, že Viola Stern Fischerová patřila mezi Mengeleho oblíbenkyně a on jí věnoval zvýšenou pozornost. To, co se jí dělo v Osvětimi bylo příšerné, ale byla tam spousta žen a mužů, kteří na tom byli mnohem hůř než ona. Právě Viola měla to štěstí, že se o ní doktor zas tolik nezajímal. Ale samozřejmě si v knize počtete o strašných případech, o kterých se Viola dozvěděla z vyprávění ostatních v táboře. A na většinu z nich budete potřebovat silný žaludek a balík kapesníků.
Ovšem to nejhodnotnější aspekt knihy jsou pocity Violy, které zde jsou popsané. Ta bezmoc, stud, nepřekonatelný smutek, ale také naděje, odvaha a nezlomnost. Tohle je kniha, kterou mohu s čistým svědomím opravdu doporučit a paní Viola, která bohužel minulý rok v květnu zemřela ve věku 94 let, si zaslouží náš obdiv nejen za to, že tyhle hrůzy přežila, ale také za to, že se o ně s námi podělila.
