Kontroverzní německý režisér a scenárista Michael Haneke ve svých filmech zpracovává témata jako odcizení, vyprázdněnost životních hodnot, ale i násilí. Ty často zobrazuje v mučivě dlouhých záběrech. Kdo je tento kontroverzní režisér a která jeho filmová díla stojí za pozornost diváků?

Michael Haneke se narodil 23. března 1942 v Mnichově, dětství a část života však strávil ve Vídni. Oba jeho rodiče byli herci, přičemž Michael se o hereckou kariéru pokusil také, ale bez úspěchu. Na Vídeňské univerzitě studoval drama, filozofii a psychologii (což se do značné míry odráží i v jeho ideově nabušených snímcích a psychologicky prokreslených postavách), po absolvování této školy se stal filmovým kritikem a nakonec ho to zaválo až k vytváření filmů. Svou scenáristickou a režisérskou prvotinu si odbyl ve filmu After Liverpool.

Ve svých filmech se často věnuje tématice problematické mládeže, odcizení, které pochází z neschopnosti oddělit realitu od fikce.

Nejvýrazněji to je vidět zejména ve filmu Bennyho video (1992), kde chlapec natočí vraždu člověka pistolí na prasata, ale chladná objektivita videa způsobí, že si z toho vlastně zas tak nic nedělá. Podobně laděný je i film Funny Games (1997), kde sledujeme rodinu na chatě, kterou terorizují dva sadističtí a sociopatičtí výrostci.

Druhý zmíněný film se dokonce dočkal amerického remaku, jenž Haneke vítal s otevřenou náručí, protože věřil, že americké zpracování a známí herci pomohou myšlence jeho filmu dostat se k více lidem.

Film Pianistka (2001) zase zobrazuje učitelku piana, která vede trojí život – jednou je kultivovanou klavírní umělkyní, poté zvrácenou masochistkou a voyeurkou a nakonec utiskovanou dcerou pedantské matky. Tento snímek zkoumá pochroumanou duši navenek dokonalé ženy.

V černobílém mysteriózním dramatu Bílá stuha (2009) se zase soustředí na vesnici na začátku minulého století, ve které se rozmáhají násilné činy na jejích obyvatelích. Postupně atmosféra ve vesnici houstne a obyvatelé nedůvěřují jeden druhému, což vyeskaluje v provalení problémů, které se dříve odehrávaly spíš jen tak na pozadí.

Snímek Láska (2012) pojednává o útrapách stárnutí jednoho manželského páru – učitelů hudby Anny a George, kdy Anna v důsledku mrtvice ochrne na polovinu těla a George se o ni stará. Film citlivě zobrazuje témata jako stáří, umírání, ochrnutí, trpění pro své blízké, ale i láska a oddanost.

Pro Hanekeho jsou typické dlouhé statické záběry, které sice mohou na někoho působit nudně, zbytečně zdlouhavě a nezajímavě, ale pokud se do filmu doopravdy dostanete, tak vám pomohou vnímat intenzivněji tíživou atmosféru a udrží vás v napětí. Haneke o těchto dlouhých statických scénách říká, že když jsou natočené jen takto „na jeden zátah“, manipulují s divákem mnohem méně než hojně sestříhané záběry. Odůvodňuje to tím, že takto film aspoň o trochu více běží „v reálném čase“.

Mezi scénami se také někdy objevují prázdné záběry, kdy se díváte jen na černou obrazovku. Haneke ve svých filmech nepoužívá žádnou hudbu, spoléhá na to, že scény vyzní dostatečně i jen samy o sobě.

Michael Haneke by se rozhodně dal zařadit mezi nejprogresivnější a nejoriginálnější režiséry posledních let a pokud máte rádi filmy zabývající se krizí současného světa, s Hanekeho filmy rozhodně nešlápnete vedle!

-reklama-


Chcete mít naše články z první ruky? Přidejte si nás na domovskou stránku Seznam.cz
Přidat na Seznam.cz

Podělte se o svůj názor: