Česká kinematografie je plná nejrůznějších kousků, avšak jen málo z nich stojí opravdu za to. Každý divák, ať už mladší či starší, nepochybně zná pohádky a komedie jako jsou např. Tři oříšky pro Popelku (1973), Jak utopit Dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974), Jak se budí princezny (1977), Což takhle dát si špenát (1977) a mnoho dalších. Za všechny tyto kultovní snímky vděčíme především panu Václavu Vorlíčkovi. Uznávanému režisérovi a scénáristovi, který českou kinematografii obohatil vskutku mnoha poklady. Václav Vorlíček nás nečekaně opustil 5. února ve věku osmaosmdesáti let. Pojďme si proto tuto velkou osobnost českého filmu připomenout.

Václav Vorlíček se narodil 3. června roku 1930 v Praze. Byl vášnivým skautem. A právě díky skautu se tento talentovaný muž setkává poprvé s řádnou filmařinou. První impuls k režii v něm vyvolalo natáčení snímku Na dobré stopě (1948). Snímek byl natočen o řadu let dříve, než byl poprvé publikován, avšak se nelíbil tehdejšímu režimu, a proto jej mohli jeho protagonisté a diváci zhlédnout až o sedm let později, tedy roku 1948.

Snímek Na dobré cestě (1948) ve Vorlíčkovi probudil zájem o film. Během natáčení se neustále pohyboval ve stínu režiséra a ostatních členů štábu a kladl jim nejrůznější otázky. Před maturitou si měl zvolit na jakou vysokou školu se bude hlásit. Matka mu doporučovala studium medicíny, zatímco otec nějaký technický obor. Vorlíček si však prosadil FAMU. Bohužel mu to na první pokus nevyšlo, aby se však od filmu nevzdálil, začal proto na rok pracovat v barrandovských ateliérech.

Vorlíček při natáčení filmu Dívka na koštěti (1971), zdroj: zemefilmu.cz

Za pouhý rok se dokonale seznámil s barrandovskými studii a vypomáhal přibližně u 2–3 filmů. Pro něj ty nejcennější zkušenosti však získal díky režisérům, kameramanům a ostatním, kteří se na Barrandově v té době pohybovali. Vorlíček se jich neustále na něco ptal, což, jak sám tvrdil, jim vůbec nevadilo, ba naopak byli za jeho zájem rádi. Díky této zkušenosti se utvrdil v tom, že se chce věnovat filmařině, a proto se po roce znovu hlásí na pražskou FAMU.

Tu úspěšně absolvoval v letech 1951 až 1956. Během studií na FAMU vytvořil absolventský snímek Direktiva (1955). Vorlíčkovu tvorbu výrazně ovlivnil i Karel Jaromír Erben, tedy přesněji jeho dílo Kytice, se kterou se setkal již v raném věku a velmi si ji oblíbil. Po FAMU se vrátil zpět na Barrandov, kde působil jako asistent režie, později jako pomocný režisér. Roku 1960 přichází jeho první plnohodnotný snímek Případ Lupínek.

V roce 1962 Vorlíček dokončil svůj další snímek, tentokrát se jedná o poněkud humornější film – Kuřata na cestách. O dva roky později můžeme zhlédnout dramatický snímek Marie (1964). Zlomový bod ve Vorlíčkově kariéře však přichází až roku 1966 v podobě sci-fi komedie Kdo chce zabít Jessii?. Jednalo se o první spolupráci s jeho dlouholetým kolegou a kamarádem, Milošem Macourkem.

Václav Vorlíček a Miloš Macourek, zdroj: www.radiokromeriz.cz

S Macourkem se Vorlíček seznámil ve vlaku po cestě na Zlínský filmový festival, na kterém mu později sdělil plán filmu, který by rád natočil. Macourka jeho nápad uchvátil natolik, že Vorlíčkovi nabídl spolupráci. Zhruba po půlroce se mu ozval a pozval si jej na svou chalupu. Tam společně v průběhu tří týdnů vytvořili scénář k sci-fi komedii Kdo chce zabít Jessii? (1966). Chvílemi to vypadalo, že bude film zakázán, to se však nakonec nestalo a snímek dosáhl neuvěřitelného úspěchu.

Vzájemná spolupráce Vorlíčka a Macourka plodila poklad za pokladem. Společně vytvořili opravdu mnoho, dnes již kultovních snímků. Za zmínku stojí např. Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky (1967), „Pane, vy jste vdova!“ (1970), Dívka na koštěti (1971), Jak utopit Dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974) nebo Což takhle dát si špenát (1977). Vorlíček si získal pověst režiséra, který se vyplatí.

Na otázka, co je pro něj hnacím motorem, aby neustále tvořil a pracoval, odpověděl Vorlíček následovně:

„Podívejte, když člověk jednou ochutná, co znamená divácký smích, který sám dokázal vyvolat, tak si řekne: ‚To je príma. Já dodávám lidem smích a smích je lék.‘“

V době, kdy Vorlíček produkoval nejvíce snímků se o něm říkalo: „Vorlíček nedělá dluhy, Vorlíček přesně plní rozpočet.“ Talentovaný režisér a scénárista prozradil, že ze své práce je nejvíce hrdý na pohádku o Popelce – Tři oříšky pro Popelku (1973). Pro Vorlíčka znamenala jeho práce zábavu. Celý svůj život se u natáčení svých komedií a pohádek neuvěřitelně bavil. Každý film, co vytvořil, jej nějakým způsobem rozesmál a u mnohých, jak sám tvrdil, se mu podařilo rozesmát i publikum.

Václav Vorlíček v roce 2014, zdroj: www.tyden.cz

Co se týká režisérova osobního života, není toho známo mnoho. Víme jen, že byl ženatý se Sofií Vorlíčkovou, se kterou měl dvě dcery – Zuzanu a Kateřinu. Svého času učíval jako pedagog na pražské FAMU, kde kdysi i sám studoval. Jeho filmařští a herečtí kolegové o něm často říkali, že si byl jistý tím, co dělá a že vždy věděl, co točí.

Ačkoli několik posledních Vorlíčkových snímků nesklidilo příliš velký úspěch, přispěl tento talentovaný režisér a scénárista do české kinematografie mnoha skvělými filmy, které baví mladší i starší publikum. Málokdo si dnes dovede představit Vánoce bez Vorlíčkovy Popelky. Václav Vorlíček naposledy vydechl 5. února 2019 v nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze.

Na úplném konci si zmíníme kompletní přehled tvorby Václava Vorlíčka.

  • Muzikanti (1954 – studentský film vytvořený během studia na FAMU)
  • Direktiva (1955 – studentský film vytvořený během studia na FAMU)
  • Případ Lupínek (1960 – první plnohodnotný snímek)
  • Kuřata na cestách (1962)
  • Marie (1964)
  • Kdo chce zabít Jessii? (1966)
  • Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky (1967)
  • Kaktus, bomba, letadlo (1969 – televizní film)
  • „Pane, vy jste vdova!“ (1970)
  • Dívka na koštěti (1971)
  • Vychovatel (1972 – televizní hra)
  • Smrti si vybírá (1972)
  • Tři oříšky pro Popelku (1973)
  • Jak utopit Dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974)
  • Dva muži hlásí příchod (1975)
  • Bouřlivé víno (1976)
  • Přikázaný směr jízdy (1977 – televizní film)
  • Jak se budí princezny (1977)
  • Což takhle dát si špenát (1977)
  • Princ a Večernice (1978)
  • Arabela (1980 – třináctidílný seriál)
  • Zralé víno (1981)
  • Zelená vlna (1982)
  • Létající Čestmír (1983 – šestidílný seriál)
  • Ďábel ví hodně (1983 – televizní inscenace)
  • Byt je vykraden, maminko (1983 – televizní inscenace)
  • Rumburak (1984)
  • Já nejsem já (1985)
  • Mladé víno (1986)
  • Křeček v noční košili (1987 – šestidílný seriál)
  • Dědečkův odkaz (1987 – televizní seriál)
  • Škola detektívky (1989 – pětidílný seriál)
  • Arabela se vrací aneb Rumburak králem Říše pohádek (1993 – šestadvacetidílný seriál navazující na seriál Arabela z roku 1980)
  • Rabín a jeho Golem (1995 – televizní inscenace)
  • Bubáci pro všední den (1995 – televizní film)
  • Kouzelný měšec (1996)
  • Pták Ohnivák (1997)
  • Jezerní královna (1997)
  • Král sokolů (2000)
  • Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko (2001)
  • On je žena! (2004 – televizní seriál)
  • Saxána a Lexikon kouzel (2011)

Vorlíčkovou poslední pohádkou měla být Zlatovláska. Přestože byl tento projekt ve fázi příprav na jeho natočení neměl režisér již dostatek sil. V roce 2017 vyšla kniha Pane, vy jste režisér!, která rekapituluje život a kariéru Václava Vorlíčka. Za svého života Vorlíček získal dvě ceny, první byla Státní cena Klementa Gottwalda za film Bouřlivé víno (1976), kterou obdržel v roce 1976 a roku 2017 Cenu prezidenta MFF Karlovy Vary za přínos české kinematografie.


Našli jste v článku chybu, nepravdivé nebo zavádějící informace? Kontaktujte nás prosím na redakce@tvguru.cz. Vašemu požadavku se budeme neprodleně věnovat.