Italský snímek sledující skupinu jeskyňářů, kteří přijeli v roce 1961 na vlastní pěst prozkoumat jeden z nejhlubších jeskynních systémů v Evropě, si na loňském filmovém festivalu v Benátkách odnesl Zvláštní ocenění poroty. Michelangelo Frammartino (Čtyřikrát) zde s fascinací zachycuje do té doby lidskou rukou nedotčené kalábrijské pláně. Film zasazený na prostý venkov nedaleko od Neapole je odvážnou alegorií odvěkého boje člověka s přírodou a nabízí strhující audiovizuální zážitek. Film, kde místo lidí promlouvá krajina sama, zamíří do českých kin 14. července pod hlavičkou distribuční společnosti Aerofilms.
Pocta Bohem zapomenutém regionu
„Poslední beztvaré, primitivní a prapůvodní místo odporu, které nikdy nespatřilo člověka, bylo najednou napadeno a narušeno,“ popisuje svou fascinaci objevem jeskynního systému Bifurto Michelangelo Frammartino. „To, co do té doby nebylo ničím jiným než vírou, mýtem a tajemstvím, mělo být nyní pojmenováno a definováno,“ dodává vzápětí čtyřiapadesátiletý tvůrce. Dlouhou dobu však i přes naléhání svých spolupracovníků region kolem národního parku Pollino ignoroval. „Když můj průvodce hodil do díry kámen, pamatuji si, že trvalo asi tři, čtyři vteřiny, než někam dopadl. Měl jsem pocit, jako by ten kámen byl mimo rytmus. Až tenkrát jsem to skutečně pochopil,“ popisuje milánský rodák důvod, proč jej nakonec více než šedesát let starý speleologický objev zaujal natolik, že se o něm rozhodl natočit celovečerní film a jak pochopil jeho význam pro místní komunitu.
Natáčení v temnotě
„Chtěl jsem, aby se oko, které vytvořilo některé klíčové obrazy 20. století, zkusilo poprat s tím, jak točit v naprosté temnotě této jeskyně,“ říká Frammartino o spolupráci s kameramanem Renatem Bertou, který má na kontě spolupráci mj. s André Techiném či Phillipem Garrelem. Během samotného natáčení se režisér spouštěl do hlubin propasti Bifurto pouze s velmi omezeným štábem, zatímco hlavní kameraman čekal na povrchu na záběry čtyři, pět, ale někdy až devět hodin. Právě Frammartinovu spolupráci s ostříleným kameramanem vyzdvihuje nejedno prestižní filmové médium. Zatímco magazín Screendaily hovoří o výjimečné paralele mezi jeskyňáři sestupujícími do hlubin jeskyně a diváky nořícími se do tmy kinosálu, The Hollywood Reporter zmiňuje Bertovu citlivou práci se světlem v jinak černočerném prostoru propasti.
„Líbila se mi představa pracovat s lidmi, kteří nechtějí točit film, kteří nechtějí být vidět,“ tvrdí o práci s (ne)herci italský režisér. Vzhledem k uzavřenosti speleologické komunity, jejíž členové byli jediní kvalifikovaní pro práci v několik set metrů hluboké propasti, byl casting opravdovým oříškem. „Nebylo snadné sehnat lidi do filmu, protože představa, že se zviditelní účastí na natáčení, pro ně nebyla nijak lákavá. Chtěli zůstat ve tmě, v podzemí,“ dodává Frammartino, který nakonec s hrstkou jeskyňářů spolupracoval, a právě díky nim působí výsledný film natolik magicky a autenticky.
Zdroj: Aerofilms
