Jsem ve Francii. Přesně tohle mi prolétlo hlavou, když jsem po dlouhé cestě vystoupil z kamionu. Jenže co bude dál? Jsem poprvé, a hlavně sám, ve Francii a nevím kudy kam. Město, na kterém prvně spočinula moje noha, se jmenuje příznačně – Dijon. Pokud hádáte, že dalo své jméno jedné hořčici, tak máte pravdu. Vydal jsem se po svých dál, a než jsem došel k první benzince, trvalo mi to skoro celý den. Tady mělo začat moje stopování směr Saint-Tropéz.

Zhruba po hodině mi zastavil první řidič. Překvapivě Francouz. Vzhledem k tomu, že moje jazykové nadání není nejlepší (tzn. že francouzsky neumím vůbec a angličtinou vládnu jen o něco lépe), jsme si moc nepokecali. Když nechápal, která bije, nakonec jen mávl rukou a jel pryč. V průběhu dne jsem takhle potkal už jen asi čtyři další auta, ale moje beznaděj se stále zvětšovala a přestávala to být sranda. S různými pocity jsem se uložil ke spánku a doufal v lepší zítřky. Bohužel po probuzení se ty stejné pocity dostavily nanovo. Nejsem na to zvyklý a nemám takový druh myšlenek rád, jenže co teď? Musím se sebrat a pokračovat. Jinak to nejde. Sebral jsem poslední zbytky sil a vyrazil opět na cestu a doufal, že chytím stopa.

Štěstí jde naproti odvážnému, a asi po hodince mi zastavuje parta mladých lidí v transitu. Berou mě mezi sebe, dávají mi trochu najíst, taky napít a ještě navrch trochu tabáku na cestu. V tom momentě jsem se opět probral ze všech chmur, které jsem do té doby měl a zjistil jsem, že stopovat ve Francii může být i pěkná zábava. Cesta ubíhala perfektně a ani jsem se nenadál a najednou sedím v jiném autě, které uhání směrem na Marseille. Můžu vám s klidným svědomím říct, že jsem se ještě nikdy tak moc netěšil jak teď. Když jsem vystoupil z auta, poděkoval za svezení, ihned jsem zapnul navigaci a už jsem si to mašíroval k nákupnímu centru PORT.

V nejvyšším patře tohoto nákupního centra je krásná terasa a právě odtud jsem poprvé v životě uviděl moře. Kdo zažil ten podobný pocit, asi ví, o čem mluvím. Já jsem jen seděl a díval se, kochal a plakal radostí. Bylo to prostě úžasné. Když jsem se ale podíval na hodinky, zjistil jsem, že doba pokročila a já jsem se musel vydat zase o dům dál. Nejbližší benzinka byla 25 kilometrů daleko, takže mě čekala další pěkná procházka po svých. Marseille je docela velké město a mě doháněly obavy z toho, zda stihnu dojít tam, kam chci, než padne tma. To se mi nakonec podařilo a já mohl sbírat síly na ráno, kdy jsem opět chtěl začít se stopováním na Saint-Tropéz.

Do samotného Saint-Tropéz jsem se dostal asi až po dvou dnech někdy okolo deváté ráno. Hlavní důvod toho, proč mi to trvalo tak dlouho byl fakt, že jsem si cestu chtěl pořádně užít, takže jsem ani moc nestopoval a jen si užíval pocit z té krásy kolem. Pán, který mě do města svezl, mě zastavil přímo před policejní stanici, dal mi pár eur na jídlo a vyfotili jsme se spolu. Pak odjel do práce a já si říkal, že mám zase štěstí. Jakmile odjel, natočil jsem blog, a byl jsem rád. Pak už bych asi nic nenatočil, protože lidí znatelně přibylo a nejspíš by pak nebyl pro to prostor. Jak ale popsat Saint-Tropéz? Je to změť milionů uliček, kde se člověk lehce ztratí.

Jachty, které jsou kolikrát větší, než třípatrový dům nejsou výjimkou a najít „normální“ restauraci se rovná tomu, jak hledat jehlu v kupce sena. Všechny jsou spíše luxusní a tomu odpovídají samozřejmě i ceny. Jednoduše řečeno, Saint-Tropéz je město pro bohaté a je to všude vidět. Možná proto se mi tam zas až tak moc nelíbilo. Moře sice bylo krásné, ale to bylo tak všechno. Když jsem podél pláže hledal nějakou vhodnou restauraci, žádnou jsem pomalu nenašel, protože nesplňovala požadavky, které jsem si vytýčil. Těmi byly wi-fi, zásuvka a výhled na moře. Nakonec se ale i tentokrát štěstí usmálo. Krásná kavárna, kde bylo jak wi-fi, tak i zásuvka a ještě navrch skvělá obsluha. Barman Alexis mi dal kávu na účet podniku a „rukama nohama“ jsme si skvěle pokecali.

Co říci závěrem? Chystáte-li se do Saint-Tropéz, nezapomeňte si vzít pěkně nabitou peněženku a pevné nervy. Pořádně si procvičte čelisti, protože až budete mít dlouhou dobu otevřené pusy údivem, mohly by vás začat bolet. Popravdě jsem tam našel pouze jedno místo, kde byla zmínka o tom, že se zde točil Četník. Taky nečekejte ikonicky oděné policisty, kteří dnes mají úplně jiné uniformy a naprosto jiné návyky. Dokonce jsem nepotkal ani žádnou sestru a neviděl ani její ikonické vozidlo. To jsem poprvé na vlastní oči uviděl až v Paříži. Jenže to už je jiný příběh…

Kacero Jarda Kacerowsky

Pokud mi fandíte a rádi byste mě podpořili, můžete mi poslat pár korun či euro na účet 1017069877/6100 (IBAN CZ1261000000001017069877) a do zprávy pro příjemce uveďte Vaše jméno a také mi pisněte na FB do zpráv. Mile rád Vám za to něco natočím, vyfotím nebo Vám poděkuju ve videu. Díky

[fbcomments]
-reklama-


Chcete mít naše články z první ruky? Přidejte si nás na domovskou stránku Seznam.cz
Přidat na Seznam.cz