Všiml jsem si, že hned vedle muzea je restaurace. Říkám si, že skočím do ní, objednám si kafe, položím bágl a půjdu do muzea. Stojím u baru a čekám na číšníka. Když konečně přijde, chci si objednat kafe, jenže on mi poví, že kávu nevaří, protože mají rozbitý kávovar a jestli si prý radši nechci dát pivo.

Neměl jsem vůbec chuť na anglické pivo, ale přesto jsem si prošel nabídku zlatavého moku. Najednou semi rozsvítily oči a zubil jsem se od ucha k uchu. V nabídce se na mě smlo logo Velkopopovického kozla, tak jsem neváhal ani na minutu a jednho si urychleně objednal. A mimochodem – byl výborný. Bágl jsem nakonec nechal v restauraci a poprosil barmana, ať mi ho na chvilku pohídá, že jdu jenom do muzea.

On byl na takové situace nejspíše zvyklý a hned bral batoh za bar se slovy, že je to taklhle bezpečnější. Poděkoval jsem mu a běžel jsem do muzea. Po zvládnutí dvou front (obchod i muzeum) jsem konečně stanul na prahu muzea Sherlocka Holmese. A to mi vyrazilo dech. Původně jsem si myslel, že to bude byteček, který projít mi zabere maximálně deset minut. Nakonec z toho byla prohlídka, která mi vzala nejméně třičtvrtěhodinku.

-reklama-


Chcete mít naše články z první ruky? Přidejte si nás na domovskou stránku Seznam.cz
Přidat na Seznam.cz