Už od prvního dílu The Walking Dead toužil náš redaktor Jarda Johny Staník navštívit Atlantu a onen ikonický most, ze kterého kamera snímala Ricka, když přijížděl do města na koni. Popravdě ani nevěřil, že by si tento sen splnil, ale stalo se. Ba co víc, podařilo se mu svézt se ve vysněném trucku Peterbilt 379 z roku 1996 v perfektním stavu. A na to se nezapomíná! První část jeho putování po stopách The Walking Dead je tady!

Sedím si tak na benzínce a zrovna píšu jeden z mailů. Projde kolem mě chlápek, pak se zastaví a udělá dva kroky zpátky. Na drzo mi ohne display notebooku a čte moji samolepku, která je přes celou zadní plochu. Zeptá se mě, jestli cestuju já, nebo jsem fanouškem někoho, kdo cestuje kolem světa. Když jsem mu řekl, že já jsem onen cestovatel, sedl si naproti mě a začal mi koukat do očí.

Když jsem se ho zeptal, co tím sleduje, jednoduše mi odpověděl něco v tom smyslu, že čeká, až začnu vyprávět příběhy z cest. Prý je rád poslouchá a já že jich určitě musím mít dost. Řekl jsem mu, že jich opravdu dost mám a překvapeně jsem na něj koukal. Nečekal jsem něco takového.

„Jistě ti nebude vadit, když tě pozvu na kafe.“

…když mi řekl, že teď má čas a že by si rád poslechl nějaké moje zážitky, byl jsem rád. Kecali jsme asi dvě hodinky a přestal jsem až když řekl, že už musí jet. Poslední otázku, kterou mi položil byla ta, zda nechci někam svézt. Potřebuju do Atlanty, vyhrkl jsem. On jel až do Miami, takže jsem měl jasno, že mám odvoz. Rychle jsem se sbalil, utíkal jsem na poslední cigárko a počkal, než dotyčný zaplatí.

Když jsem pokračovali k autu, věděl jsem, že pojedem tahačem a že mě čeká pohodová jízda. Zastavili jsme se u Peterbiltu a já mu říkám, že tohle je můj vysněný kamion a že bych se v něm chtěl někdy svézt.

„Dneska máš Šťastnej den, kamaráde !“

Začal se smát a otvírá dveře od toho kamionu. Prý mám dneska fakt šťastný den. Já jsem nevěřil svým očím a hrozně jsem se těšil. Naprostá paráda. Cesta byla špičková a když zatroubil, bylo to fakticky znát. Každý v okruhu dvaceti kilometrů věděl, že jedeme.

Jeli jsme celou noc a cesta nám hodně dobře utíkala. Mluvil jsem o tom, co všechno jsem zažil a pak mi začal vyprávět o své rodině. Prý je každý z jeho rodiny řidičem trucku a jde o rodinnou záležitost, která se dědí z otce na syna a z matky na dceru. Jeho osm sourozenců také brázdí silnice USA ve svých tahačích. Poslouchali jsme po cestě i Comedy channel rádio a užívali si noční cestu do Atlanty.

Ráno mi zastavil asi 20 kilometrů od města na jednom truckstopu. Prý je to bezpečnější, a že Atlanta není zrovna nejbezpečnější město. Hlavu jsem si s tím moc nelámal. Dal jsem si kafe a asi v sedm ráno jsem chytil auto do Atlanty. Zastavil mi mladý klučina a vítal mě okamžitě se slovy:

„Jedu do atlanty a doufám, že ty taky a že máš hlad ! Musím se stavit na snídani !“

A tak jsem se vlastně dostal až do Atlanty. Už delší dobu předtím jsem měl kousek od  Atlanty domluvené přespání. Tak jsem rovnou vyrazil za Erikou a jejím přítelem. Zůstal jsem u nich pár dní a bral to spíše jako odpočinek před návštěvou samotné Atlanty.

Zjišťoval jsem si všechny možné i nemožné informace o místech v Atlantě, které jsem plánoval navštívit. Po těch pár dnech jsem vyrazil a moje první kroky směřovaly samozřejmě na onen most, o kterém jsem snil, že jednou navštívím. Byl to neskutečný pohled. Dokonce až takový, že mě mírně zamrazilo… Ale o tom zase příště

GALERIE

-reklama-


Chcete mít naše články z první ruky? Přidejte si nás na domovskou stránku Seznam.cz
Přidat na Seznam.cz