Sedím na letišti a je mi blbě. Zrovna mi uletělo letadlo a já přemýšlím nad tím, jakým způsobem se pohnu dál. Z letargie mě vyvede až signalizace mého mobilu, která mi konstatuje, že jsem dostal zprávu. Díky bohu za letištní wi-fi. Je to zpráva z Couchsurfingu, a zpráva je to vynikající. Stojí v ní, že se můžu dostavit k Ivanovi, kterému bude ctí se o mě postarat.

Nejdřív se ale musím dát trochu dohromady, což nakonec znamená, že se u Romanky zdržuju ještě o jednu noc déle. Ráno vyrážím na cestu, a protože je benzinka jenom kousek (asi 28 kilometrů). Romance se mě zželelo a dává mi na cestu dva lístky na autobus a mapu místní hromadné dopravy. To vždycky pomůže. Všechno šlo hladce a já – asi po dvoudenním cestování – jsem najednou byl u Ivana doma, popíjeli jsme kafe a samozřejmě kecali o všem možném.

Při popíjení tmavého moku jsme se také domluvili na tom, že si projdeme pláže a jiná místa v Barceloně. Jakmile jsme začali s procházkou, zamiloval jsem se. Když to vezmu kolem a kolem, jsem stále ještě na začátku své cesty a projel jsem zatím jen několik málo míst. Jedno ale říct můžu. Barcelona je zatím to nejkrásnější místo, jaké jsem na své cestě viděl. Nejde ani tak o budovy, nebo památky. Jde o životní styl. Nikdo nikam nespěchá, skoro každý se usmívá a celkově na mě lidi působili tak, že jsou v klidu.

Na ulici potkáte klidně i padesátileté lidi v sakách, ale nejedou v Mercedesu a nezahlíží na vás. Jedou si v klídku a v pohodě na koloběžce a usmívají se na svět. Prostě idylka. Zdejší lidi jsou asi fakt v pohodě a jen tak je něco nerozhodí. Přesto se stejně k jedné z budov, kterou jsme na procházce Barcelonou potkali, musím vrátit, protože jde o další z filmových lokací, o které, na mé cestě po světě, jde především.

To je prostě tak, když jdete a najednou vás trefí do očí nějaká známá stavba. Říkáte si – sakra, tohle jsem už někde viděl, ale za boha si nemůžete vzpomenout. Nakonec jdete blíž, nakouknete dovnitř a zjistíte, že vás oblila zvláštní a zároveň zlověstná atmosféra. To už jsem věděl, na čem jsem. Šlo o natáčecí lokaci, známou z filmového plátna, přesněji z hororu REC 2. Chodbu protínalo světlo, kterého v ten den moc nebylo, a já už jenom čekal, až někdo někde zakřičí a bude utíkat po těch obřích schodech (jako ve filmu).

Dokonce i ta zamřížovaná brána byla pořád zavřená, což jenom dopomohlo k tomu, abych znova ucítil tu zvláštní atmosféru, známou z filmu. Když na mě – z ničeho nic – promluvil Ivan, vyskočil jsem a zařval, jak jsem se ho lekl. Na nabídku, abychom si tady dali kafe, jsem mile rád kývl a za těch zhruba dvacet minut jsem si v duchu procházel každou scénu z filmu REC 2 a přísahám, že v momentě, kdy se na obloze objevil malý, ale zato sakra černý mrak, byl to můj konec.

Mému hostiteli Ivanovi, bych touto cestou moc rád poděkoval za nádherný týden v Barceloně, kde mi ukázal život, jaký se tu žije, lidi, kteří jsou stále v pohodě a taky nezapomenutelný zážitek, v podobě budovy ze známého hororu. Ivane, díky tobě.

Cestovatel Jarda :-)

VIDEO :

[fbcomments]

-reklama-


Chcete mít naše články z první ruky? Přidejte si nás na domovskou stránku Seznam.cz
Přidat na Seznam.cz