Největší událost filmového roku je za námi a jejím největším přínosem je skvělý překlad a komentář od dua Sladký a Gmiterková.
Oscary jsou za námi, seznamy výherců visí na internetu a cinefilové vedou vášnivé debaty o správnosti rozhodnutí Akademie. „Všichni správní Američané“ se pohoršují na sociálních sítích nad tím, že Nejlepší film vyhrál Green Book – lživý film o tom, jak běloch zachraňuje černocha, který natočil islamofob podporující Trumpa a sexuální provokatér, který na veřejnosti odhaluje svůj úd. Spike Lee si užívá první Cenu Akademie a chladí si rozvířenou žluč z ceremonie, kdy málem opustil sál. Rami Malek se sbírá po svém pádu z pódia a akademici s očekáváním zkoumají statistiky sledovanosti a spokojeně si hoví – počet diváků vzrostl zhruba o tři miliony, což značí, že přístup, který vůči nominacím a výhercům zvolili, funguje. Co to ale znamená?
To, že Oscarům klesá sledovanost, se řeší už delší dobu, ale po fiasku minulého roku, kdy to bylo nejhorší v historii, musela Akademie chtíc nechtíc něco změnit. Tím něčím se stal přístup.
Výjimka potvrzuje pravidlo.
Když se podíváte na nominované a vítěze minulých let, není těžké si všimnout, že mezi nimi (kromě kategorie Nejlepší vizuální efekty) chybí „populární“ a blockbusterová produkce, čímž nemyslím jen superhrdiny. Výjimku tvoří Mad Max: Fury Road, který zabodoval v technických kategoriích. To, že se mezi nominované procpe pár agitačních snímků, nebo tzv. „oscar baitů“ – snímky životopisné, o holocaustu, rasismu, nebo LGBTQ – byl už veřejností přijatý fakt. Jenže když se stalo, že to byly jenom tyhle filmy, které se radovaly na předávání cen, došla divákům trpělivost. Politická angažovanost snímků a poplatnost současným trendům hrála mnohem větší roli, než samotná kvalita snímku.
La La Land by mohl vyprávět…
Z toho důvodu letos byli mezi nominovanými i Bohemian Rhapsody a Black Panther.
Muž, který nebyl – Brian Singer.
Hlavní režisér Bohemian Rhapsody, člověk, co to rozjel a z větší části natočil, byl díky obviněním ze sexuálního zneužívání od projektu vyhozen. Zároveň na něj v tu chvíli zapomněli i všichni jeho kolegové, kteří s ním na snímku pracovali. V ani jedné ze čtyř děkovných řečí jeho jméno nezaznělo, a to ani od jeho dlouholetého spolupracovníka Johna Ottmana. Stejně tak nezazněly díky směřované k Dexteru Fletcherovi, člověku, který na režisérské sesli Singera vystřídal.
Mimochodem Bryan Singer je taky člověk, kterému vděčíme za moderní oblibu superhrdinů. Raimiho Spider-Man z roku 2002 je sice viditelnější, ale byli to právě Singerovi X-Men, kteří už o dva roky dříve ukázali filmového světu, že hrané adaptace superhrdinských komiksů mohou vydělat slušné peníze.
Most mezi starými intelektuály a mladým obecenstvem
A proč je účast a výhra dříve zmíněných filmů tak významná? Protože jsou prvními vlaštovkami blížících se změn. Akademie zjistila, že její koncepce je už zastaralá a že na ni není nikdo zvědavý. Když máte cca 7 000 volících akademiků a jejich věkový průměr je 62 let, něco není dobře. (Podle průzkumu spadá pouze 14% jejích členů do kategorie „Mladší padesáti let“.) Konkrétně to, že tihle staříci preferují příjemné, po srdci hladící filmy, jako je právě Green Book, a nejsou úplně odvaření ze superhrdinských filmů nebo uřvaných fláků plných hudby.
Z toho důvodu museli zařadit a ocenit (v případě Black Panthera zcela právem) i dva „pro Akademii netypické“ snímky.
Černý superhrdina funguje jako most mezi oblíbeným tématem rasismu a velkou produkcí, zatímco životopis Freddieho Mercuryho kombinuje „populární“ filmy s životopisem. Ne, že by Bohemian Rhapsody byla nějak závažně kvalitní, je to povrchní, vykalkulovaný pseudo-životopis, kastrující úžasný životní příběh legend, jakými Queen byli, a zanechávající nás tak jen s extravagantním výkonem Rami Maleka.
A Black Panther je silně nadprůměrná MARVELovka a fajn film s dobrou řemeslnou úrovní. Ale jeho vítězství zase poukazuje na tristnost faktu, že zatímco on má Oscary tři, Temný rytíř má jednoho.