Bolestná smrt režiséra Jiřího Menzela bohužel zároveň znamená i odchod posledního žijícího představitele legendární české nové filmové vlny. V posledních letech nás postupně opustili Věra Chytilová, Jan Němec, Miloš Forman, Ivan Passer a jako poslední právě Jiří Menzel. O všech těchto tvůrcích platí, že jsou nenahraditelní. Stačí jejich nesmrtelná díla porovnat se současnou tristní produkcí (například v žánru komedie), a chtě nechtě si musíme přiznat, že je tomu tak.

Zmínění filmoví mágové měli to štěstí, že mohli tvořit v éře zlatých let šedesátých. Ve svých jedinečných memoárech Rozmarná léta to Menzel upřímně přiznává, ostatně jako řadu jiných věcí, a připomíná, že postupné uvolňování tuhého bolševického režimu dodávalo všem aktivitám ohromnou energii: Za těch dvacet let se bolševik unavil, jeho únoroví úderníci odcházeli a k moci se drali noví. A byli tu dorostenci, kterým se nelíbilo, v čem vyrůstali.“ Mezi ně patřila i parta na pražské FAMU. „My všichni, o kterých se později říkalo, že jsme nová vlna, jsme se navzájem znali, žili ve stejném městě, chodili jsme do stejné školy, i když do různých ročníků a měli jsme stejnou životní školu,“ zmiňuje mimo jiné.

Zvláštní dvojka

Zdůrazňuje ovšem, že zásadní vliv na něj měla Věra Chytilová. Popisuje ji jako pilnou studentku, která chtěla být vždy první, noblesní dámu, obletovanou krasavici, uličnickou kamarádku i jako tvrdohlavou, cílevědomou holku. „Byla přesný opak člověka, jakým jsem byl já,“ přiznává opět sebekriticky. Chytilová se k němu prý chovala jako starší sestra, vzala si ho pod ochranu a vylepšovala mu kinderstube, kterou jeho dobří rodiče prý trochu zanedbali.

„Strávili jsme spolu čtyři roky jako dva sourozenci, seděli jsme vedle sebe v jedné lavici, občas mne v návalu energie štípla do stehna nebo praštila pěstí. Spolu jsme se vysmívali hloupým filmům i hloupým lidem. Byli jsme zvláštní dvojka – dáma a její vychrtlý panoš.“ Dokonce přiznal, že mu Chytilová prozradila i některé detaily ze svých milostných dobrodružství, popisovala například, jak touha dělala z jinak sebevědomých chlapů směšné loudily: „Byly to pro mne užitečné lekce, poznávat mužské plemeno očima chytré ženské,“ pochvaloval si.

Embed from Getty Images

Medvídek pro štěstí

Ale zdaleka nešlo pouze o výpomoc při společenské a erotické výchově.  Když Menzela krátce po absolvování školy vyhodili z Krátkého filmu, protože prý nebyl perspektivní, Chytilová ho angažovala jako pomocného režiséra. A nebyl by to Menzel, kdyby svoji pomoc při natáčení prvního celovečerního filmu Věry Chytilové (o slavné gymnastce Evě Bosákové), nezlehčoval. Popsal, že jako pomocný režisér opravdu nestál za nic a jen bezstarostně koukal, jak pracují ostatní.

Věře podle něj pouze stačilo, že u sebe měla někoho, kdo jí rozumí a u koho cítí loajalitu a morální oporu: „Byl jsem tam spíše jako medvídek pro štěstí.“ Nicméně, pro něj samotného to byla velmi dobrá zkušenost, protože mohl sledovat celý průběh natáčení.

Osudové perličky

Věra Chytilová navíc sehrála další zásadní roli v jeho filmové kariéře. Byla to právě ona, díky níž se poprvé setkal s Bohumilem Hrabalem, svým celoživotním „miláčkem“. Talentovaná režisérka totiž měla společně s Evaldem Schormem a Ivanem Passerem natáčet celovečerní povídkový film podle Hrabalových Perliček na dně. Menzel tehdy vyslovil odvážné přání, že by chtěl jednu z povídek natočit. Na schůzku s Hrabalem nemohla Chytilová přijít, a tak požádala Menzela, aby jednal za ní. Od toho okamžiku, začalo dlouholeté přátelství mezi oběma muži, díky němuž vzniklo tolik nádherných filmů. Ještě první den, co se společně potkali, Hrabal Menzelovi prozradil, jak je možné, že tragické příběhy svých hrdinů vypravuje bez děsu, s humorem i soucitem zároveň.  Podle něj patří smrt a neštěstí k životu nedílně, stejně jako všechno ostatní a mají se tedy brát stejně jako jiné stránky života se samozřejmým nadhledem. Jiří Menzel se touto zásadou pak řídil po celý svůj život. Proto jsou jeho filmy tak nádherně tragikomické.

V jedné posteli

Jiří Menzel se z obdivu, lásky a úcty k Bohumilu Hrabalovi vyznal ve své knížce opakovaně. „Od chvíle, kdy jsem si přečetl jeho první povídku, byl pro mne a napořád zůstane panem Hrabalem. I když mu ostatní kolegové, i mladší, brzo začali tykat a oslovovali ho Bogane. A přestože jsme spolu prožili mnohé, znali se přes čtyřicet let, cestovali spolu, byli si intimně blízcí, dokonce na jednom festivalu jsme spolu spali v jedné posteli, nikdy jsem nechtěl strejdovi Hrabalovi tykat.“ Nijak ho přitom neadoruje, ba naopak, přibližuje osobnost geniálního spisovatele s pomocí drobných postřehů a perliček. Jediný problém který s ním měl, byl fakt, že Menzel na rozdíl od Hrabala nesnášel hospody, jak to tam smrdí, kuřáci a pivo a někdy také odér z toalet. Kromě Hrabalových literárních zásad také zmínil, jak neuvěřitelně lehce psal: „Byl prostě schopný sednout ke stroji a psát a psát. Podle mého dojmu psal, jako když se dýchá. Nehledal slova, měl je všechna při sobě.“

-reklama-


Chcete mít naše články z první ruky? Přidejte si nás na domovskou stránku Seznam.cz
Přidat na Seznam.cz