Psychologové odhalili 5 znaků rozmazlených dětí. Ve filmech je milujeme, doma by je nikdo nechtěl
Když se občas bavím s učiteli nebo psychologickými poradci, skoro každý z nich má vlastní historku o dítěti, které dokáže během pár minut úplně ovládnout celou místnost. A přitom to nejsou zlé děti. Jen byly vychované tak, že nikdy nemusely zvládnout základní frustraci.
Jedna z nejcitovanějších prací na toto téma, kterou už v osmdesátých letech publikoval George M Davidson, popisuje typické rysy dětí, které vyrůstají bez jasných hranic a s nadměrným množstvím pozornosti. Zaujala mě už tehdy jedna jeho věta, když jsem na tu studii narazil poprvé. Autor píše: „Rodiče často zamění soucit za povinnost ustoupit. Přílišné povolení pak vede ke ztrátě schopnosti regulovat vlastní chování a dítě v tu chvíli začne chápat běžné odmítnutí jako osobní útok,“ dodává. V té jednoduché poznámce je skryto víc pravdy, než si člověk na první pohled uvědomí.
Když jsou znaky víc než jasné
Prvním znakem je neschopnost zvládnout situaci, kdy někdo vysloví prosté ne. Tyto děti reagují přehnaně, někdy až dramaticky, protože neví, co si počít s pocitem, že svět se nepřizpůsobí jejich přání. Když jsem si vybavil filmové postavy, Kevin ze snímku Sám doma mi okamžitě vyskočil v hlavě. Je zábavný a sympatický, ale jeho výbuchy přesně ukazují, co se může stát, když dítě nikdy neslyšelo jasnou hranici.
Dalším znakem, který popisuje i novější výzkum z Ohio State University, je netrpělivost. Dítě, které je zvyklé na okamžité uspokojení, nechápe, proč by mělo čekat. A když musí, přichází prudká reakce. Ve světě fikce to hezky vidíme u Dudleyho v Harrym Potterovi, který se dokáže rozčílit i nad počtem dárků. Potom musí strýc Vernon sednout okamžitě do auta a jet se synkem vybrat další dárky do počtu. V realitě je takové chování velmi vyčerpávající a rodiče se snaží dítě uspokojit, protože chtějí mít klid.

Impulzivní chování a sebestřednost
Davidson v jedné části studie přímo uvádí, že dítě bez limitů reaguje na překážky výbuchem, protože se nenaučilo zvládat emoce. Opravdu mě zaujalo, jak přesně to vystihuje chování, které vidíme třeba u Verucy Salt v Karlíkovi a továrně na čokoládu. Ta se při každé překážce snaží prosadit svou silou nebo křikem. V praxi podobné děti často končí v konfliktech s vrstevníky, protože neumí hledat jiná řešení. Zároveň takové děti mají pocit, že mohou všechno a chtějí si získat respekt způsobem, kterým si ho nikdy nezaslouží.
Čtvrtým znakem je nízká míra empatie. Dítě, které dostávalo vše bez úsilí, nemá potřebu přemýšlet o tom, že někdo jiný něco potřebuje také. Výzkumy z posledních let spojují tento typ výchovy s horší schopností vnímat sociální signály. Tady se hodí připomenout Reginu George z Mean Girls. Její chování je extrémní, ale právě proto dobře ukazuje, jak může působit člověk, který nikdy nemusel brát ohledy. Často toho chování můžeme vnímat i u upířích filmových postav.
Až budu mít tohle, pak budu spokojený
Posledním znakem je věčný pocit, že nic nestačí. Davidson popisuje tyto děti jako „jedince, kteří si nevytvoří vztah k vlastnímu úsilí, a proto hledají uspokojení ve vnějších odměnách“. Jeho slova zní skoro prorocky, když se člověk podívá na postavu Sharpay z Muzikálu ze střední. Má vše, co chce, a přesto touží po dalším potvrzení. Ve skutečnosti to ale není známka rozmaru, ale hlubší prázdnoty, která se časem může jen zhoršovat.

Ve filmech nám rozmazlené děti často připadají vtipné. Někdy i roztomilé. Jenže odborníci upozorňují, že ve skutečnosti jde o vzorce chování, které se dítě nenaučilo samo. Vznikají pomalu, nenápadně a většinou z dobrých úmyslů. A právě proto je tak důležité o nich mluvit. Hranice nejsou trest. Hranice jsou způsob, jak dítěti pomoct vyrůst v člověka, který si dokáže poradit i s tím, co se mu v životě nelíbí. Výchova dítěte je těžká a nikdy není dokonalá, všichni děláme chyby ať už jsme sebelepší. Nikdy není ale na škodu být připraven a dětem dát co nejlepší vedení, protože to co napácháme my jako rodiče, pak může napravit jen terapeut.
Zdroje: PubMed, cnbc.com, SemanticScholar.org
