6 frází, které podle psychologů používají lidé s extrémně nízkou emoční inteligencí

Možná už jste to zažili – někdo vám řekne něco, co vás úplně odzbrojí. Ne proto, že by měl pravdu, ale protože to řekl tak necitlivě, že vám spadla brada. Emoční inteligence totiž není o tom, kolik máme titulů nebo jak rychle zvládneme výpočet. Jde o schopnost vnímat, chápat a zvládat emoce – své i těch druhých. A právě podle toho, co člověk říká a jak se vyjadřuje, často poznáme, jak na tom s emoční inteligencí skutečně je. 

Psychologové i vztahoví experti se shodují, že existují určité fráze, které jsou typické pro lidi s nízkou emoční inteligencí. Pokud je někdo používá často, může to naznačovat neschopnost empatie, sebereflexe nebo ochoty komunikovat otevřeně, ale ohleduplně. Lidé s nízkou emoční inteligencí často nevnímají, jak svými slovy zraňují, ani si neuvědomují důsledky svého tónu či nezájmu. A právě tato necitlivost může ve vztazích působit největší škody. 

„Já jsem prostě upřímný/á.“ 

Zní to jako přednost? Možná, ale ve skutečnosti to často slouží jako štít pro necitlivost. Být upřímný neznamená být bezohledný. Skutečná emoční inteligence spočívá v tom, jak pravdu říkáme. Mluvit pravdivě a zároveň s respektem vyžaduje dovednost. Lidé s nízkou emoční inteligencí si neuvědomují, že i pravda se dá sdělit tak, aby nebolela. Podle odborníků na mezilidskou komunikaci je právě způsob vyjádření často důležitější než samotný obsah sdělení. 

„Mě to nezajímá.“ 

Když tohle někdo vypustí z úst, zní to jako rána dveřmi. Nejde jen o nezájem – je to projev odmítnutí druhého člověka a jeho světa. Emočně inteligentní lidé se snaží navázat spojení, i když téma není jejich šálek čaje. Protože vědí, že za každým příběhem je emoce, a ta si zaslouží být slyšena. Podle výzkumů je právě schopnost projevit empatii v rozhovoru klíčovým faktorem pro kvalitní vztahy v rodině, práci i přátelství. 

„To je tvoje věc.“ 

Na první pohled respektující odstup. Ve skutečnosti ale často maskuje neochotu být druhému oporou nebo alespoň nabídnout pochopení. Emočně inteligentní člověk ví, že i malý projev zájmu může změnit náladu druhého k lepšímu. A že „tvoje věc“ může být klidně zítra i „moje věc“. Odborníci na vztahovou dynamiku upozorňují, že odmítání spoluzodpovědnosti signalizuje emoční distanc a potlačuje důvěru. 

„Ty to vždycky dramatizuješ.“ 

Tahle fráze je jako ledová sprcha. Nepodporuje, ale shazuje. Emoce nejsou dramatem – jsou signálem, že se něco děje. Lidé s nízkou emoční inteligencí místo naslouchání hodnotí. A tím druhého ještě víc uzavírají. Skutečná empatie není o souzení, ale o tom být vedle a nechat člověka cítit se slyšený. Podle psychologických studií je znevažování emocí jedním z nejčastějších vzorců chování u lidí s nízkou emoční inteligencí. 

„To není můj problém.“ 

Chladná věta, která ve vztazích napáchá víc škody než užitku. Může jít o kolegu v práci, partnera doma nebo kamaráda v krizi – když od nich uslyšíme tuhle větu, je jasné, že máme co do činění s někým, kdo neumí nebo nechce nést spoluodpovědnost. Emočně inteligentní lidé rozumí tomu, že podpora není o řešení všeho, ale o tom být nablízku. Psychologové upozorňují, že nedostatek emocionální dostupnosti může u druhých vyvolat pocit osamění a zranitelnosti. 

„Takový/á prostě už jsem, nezměním se.“ 

Jedna z nejvíc omezujících vět, kterou si můžeme říct – nebo slyšet. Znamená to: nebudu se snažit, nebudu růst, nehodlám se zamyslet. Emočně inteligentní lidé vědí, že změna je součástí života a že rozvoj není slabost, ale síla. Tahle věta je často jen výmluva pro to, že nechceme převzít zodpovědnost. Psychologové z různých evropských univerzit potvrzují, že víra ve schopnost osobního rozvoje úzce souvisí s vyšší emoční zralostí a lepší zvládáním stresu. 

Dá se to trénovat 

Dobrá zpráva? Úroveň emoční inteligence není neměnná. Na rozdíl od klasického IQ ji můžeme celý život rozvíjet. Stačí začít malými krůčky – více naslouchat, méně hodnotit. Místo automatických odpovědí si dát prostor. A především – být k sobě i druhým laskaví. Pokud se přistihnete, že používáte některou z těchto vět, nepanikařte. Každý má občas slabší chvilku. Důležité je chtít se zlepšit – a začít třeba u svých slov. Ta totiž dokážou otevřít cestu k druhému, nebo ji naopak zcela zablokovat. 

„Nejsme zodpovědní za pocity druhých. Ale jsme zodpovědní za to, jak se k nim chováme.“