Babička nám do toho za totáče lila malinovku. Dnes je to retro skvost v hodnotě desítek tisíc korun
Výroba skla, a to jak uměleckého, tak užitkového byla v Čechách i Československu pověstná. V českých zemích jsou doloženy nejstarší sklárny už ve 2. polovině 13. století v oblastech Krušných hor, Jizerských hor, Krkonoš a Šumavy.
K velkému rozvoji sklářství a s ním sklářských hutí došlo po třicetileté válce. České sklo se tehdy vyváželo do celé Evropy. Některé z tehdejších skláren pracují dodnes. Z roku 1792 je u nás doloženo 79 sklářských hutí. K útlumu došlo s napoleonskými válkami a sklářství se vzchopilo až ve 30. letech 19. století. Roku 1844 bylo v Čechách 85 sklářských hutí a do konce 19. století se jejich počet zvýšil na 90. To už zaměstnávaly více než 30 tisíc lidí.
Užitkové sklo
Tím byly a doposud jsou hlavně sklenice, které slouží k pití studených nápojů. Ponejvíce se vyráběly a zřejmě dosud vyrábí foukáním či lisováním. Jednodušší sklenice mají zpravidla tvar válcovité nádobky, která je uvnitř hladká. Ovšem povrch může být různě vytvarovaný. Třeba zvlněný, kónický, vydutý. Může být též opatřen zrněním či žebrování, čemuž se říká plastická dekorace. Některé sklenice mají dokonce ouško – ty však bývají z odolnějšího skla a jsou určeny na čaj či na kávu.
Za pár korun byly hladké nezdobené sklenky, ty s malbou nebo plastickou dekorací byly dražší. A na sklenice broušené už neměl každý. Ale to už nebyly běžné sklenky do domácnosti, ale spíš sady sklenek na víno na stopkách, anebo jakési pohárky na tlustší nožce. Sklenice na alkohol se od nepaměti dělí mnoho typů: na víno červené i bílé, na sekt či šampaňské, sklenky na koňak či brandy (napoleonky), na whisky, na grog, punč, svařené víno, a další.
Sklenice před válkou
V období první republiky byly běžné ručně vyráběné skleničky z českého křišťálu, často zdobené rytinami nebo broušenými vzory. V chudých rodinách se pila voda z plecháčků, v bohatých víno z broušeného skla, z hyalitového skla nebo ze sklenic z renomovaných skláren jako byl Moser či Biedermeier. Na běžné pití vody či čaje se však i v rodinách vyšší třídy používaly jednoduché skleněné poháry, zatímco víno a likéry se servírovaly v elegantních číších.
Po II. světové válce válce
Různé druhy skleniček se v českých domácnostech měnily podle období a dostupnosti materiálů. Po druhé světové válce došlo ke zjednodušení výroby skla a také k jejímu zlevnění. Masovější výroba přinesla skleničky méně zdobené, často s lisovanými vzory. V domácnostech se začaly objevovat tlustostěnné sklenice na vodu i na čaj. Ty byly odolné, a tudíž praktické. Po válce měl totiž na rozhazování málokdo. Na slavnostní příležitosti se ovšem používaly stále sklenky broušené, ale jejich dostupnost byla omezená.
Za socialismu
V socialistické éře byly domácnosti plné typizovaných skleniček, jež se vyráběly ve velkých sériích. Produkovaly se hlavně tlustostěnné sklenky s jednoduchými dekory, jako třeba geometrické vzory nebo s motivy květin a z těch se pilo každodenně. V rodinách však byly také sady slavnostních sklenek z tenkého skla, zdobené nebo se zábrusem, ale ty se používaly jen při svátečních či slavnostních událostech. Z každé doby se však dochovaly některé skleničky, které jsou sběratelsky cenné.
Duritky a hořčičáky
Jak si mnozí z vás pamatují a ti ostatní tuší, hořčičák je označení pro skleničku od hořčice. Sklenice pro producenty hořčice se vyrábějí po celém světě od konce 19. století. V Čechách byli tradičními výrobci tohoto skla Rudolfova huť v Dubí nebo Sklárny Moravia. Sklenice měly objem 200 ml a vyráběly se v několika tvarových variantách. Zpočátku byly z tlustého skla, později se začaly vyrábět sklenice tenkostěnné. A jak to s těmito sklenicemi dopadlo? Protože hořčice je pochutina, bez níž se žádná česká kuchyň neobejde, byl brzy v každé domácnosti slušný servis hořčičáků. A běžné sklenky na vodu, víno i limonádu se přestaly kupovat.
A duritky? Ty se ještě někde najdou i dnes. Tlusté sklo s venkovními prolisy, sklenička obvykle směrem ke dnu zúžená. Byly jich nejen plné kredence, ale také plné školní jídelny i restaurace. Tento typ stolní sklenky byl zaveden ve Sklárně a rafinerii Josef Inwald v Praze na Zlíchově. Jejich předností je vysoká pevnost. Sice se také mohou rozbít, ale roztříští se na mnoho kousků, které nejsou ostré.
Skleničky a poháry z období Biedermeier
Že nevíte, jak něco takového vypadá? My jsme jako děti z něčeho podobného pili u prarodičů. Kde se to tam vzalo, to už dneska nikdo neví. Jisté však je, že například lázeňský pohár ve stylu Biedermeier, zdobený rytinami a jemnými dekoracemi, má dnes vysokou cenu. Nepovalují se nějaké takové kousky u vás doma bez povšimnutí?
Mrkněte se na Aukro, jak si tohle sklo, které bylo typické pro 19. století, vede na dnešních aukcích. Konkrétní lázeňský pohár Biedermeier je tvořen čirým sklem se žlutou lazurou a s rytinami města Teplic. Vyroben byl kolem roku 1850 a jeho dnešní cena je 12 tisíc korun. Podobné sklo patřilo do výbavy domácností vyšších společenských vrstev a pokud je zachovalé, má mezi současnými sběrateli a starožitníky skutečně vysokou hodnotu šplhající se do výše desítek tisíc korun českých.
