Vnuk mi řekl, že moje jídlo je „fuj“. Když zjistil, co jsme jedli před revolucí, rozbrečel se
Češi v posledních desetiletích všeobecně dbají víc na to, co mají na talíři. A přispělo k tomu zajisté i otevření hranic po sametové revoluci.
Čech vyjel do světa, zjistil, co se v různých lokalitách konzumuje. A ochutnal to. Však kdo by také mohl mít nějaké výhrady vůči středomořské kuchyni? Asijskou chuť jsme ochutnali i u nás v různých asijských restauracích, které si v našem prostředí dávno našly své místo. Anebo mexická kuchyně?! Ostřejší chuť, luštěniny, maso a zelenina. Žádné záklechtky moukou, aby toho bylo víc a děti nám pěkně přibíraly na váze. Což se u nás v posledních letech stalo, ale je to spíš tím, že naši pokračovatelé nemají žádný pohyb a za peníze na svačinu si radši koupí Colu a brambůrky.
Asi by bylo vhodnější, kdyby jim rodiče místo peněz raději svačinu připravovali sami. Když je pak hlad, tak by ji děti snědly. Takže svůj podíl na nadváze až obezitě českých školních dětí mají zcela určitě i rodiče.
Strava za socialismu
Zřejmě tehdy bylo vše ovlivněno centrálním plánováním, nedostatkem vhodných surovin a snahou o „vydatné jídlo“. Syté zahuštěné polévky a omáčky, a k tomu kopec knedlíků potřebovali nejspíš lidé po válce, aby se najedli do sytosti, a mohli znovu vybudovat zničenou republiku. A také to byla vhodná strava pro těžce pracující dělníky. Jak se ČSSR izolovala od západního světa, nebyl tu dostatek zeleniny a ovoce všeho druhu, a proto se to nahrazovalo v podstatě čímkoliv. A mnohdy to byly skutečně blafy. U nás doma se jedlo poměrně kvalitně, maminka byla skvělá kuchařka a ovoce se zeleninou jsme měli sice tuzemské, ale zato čerstvé a poctivě pěstované na vlastní zahradě. Ale ve škole to někdy byla bída s nouzí.
Já osobně jsem ve školní jídelně nesnášela drožďovou polévku. Když jsem ji ale doma začala vařit svým dětem, zjistila jsem, že to může být dost lahodný pokrm. Jen se musí droždí zapražit na cibulce s máslem, jeho pach zmizí a pak už jen dodám hrubě nastrouhanou kořenovou zeleninu a trošičku krupičky na zahuštění, aby to nebyla jen voda, která stéká ze lžíce. Polévka u nás ve škole smrděla a byla to hustá až slizká kejda, v níž byly místy i žmolky (tedy nerozvařená mouka).
Na UHO se nedá zapomenout
Když byla ve školní jídelně, ve školce, ale i v menze omáčka bez smetany, říkalo se jí UHO – univerzální hnědá omáčka. Chuť prakticky žádná, aroma někdy po spálené jíšce, někdy příliš přemaštěná díky dolévanému tuku. Jééé, ještě dnes se mi zvedá žaludek… Asi to popisuji příliš realisticky, anebo si mozek spojil popis s tou chutí. Na druhé straně se v tom daly namočit knedlíky, které bychom jinak museli sníst suché. A uprostřed toho byl tenký a tvrdý plátek masa. Byla však jídla, která jsem ve škole milovala – řízek a bramborový salát (ten mi dokonce chutnal víc než salát doma), svíčková, až na to tvrdé maso, které se nedalo ani ukrojit ani pokousat. Kdyby totiž kuchařky maso udusily do měkka, na povrchu by se drolilo a nešlo by krájet na tenké plátky. A tolik by se neušetřilo.
Špenát kdysi a dnes…
Vnuci, kteří ke mně často jezdí a přijeli i na Velikonoce, mají rádi špenát. Na všechny způsoby. A protože jsem se před svátky nedostala do obchodu včas, nezbyl na nás špenát listový. Já jsem si na něj za třicet let zvykla, a vnuci vlastně ani jiný neznají. Udělala jsem tedy ten zoufalý krok – protože příslib, že „bude špenát“, jsem nemínila porušit – a koupila jsem špenátové pyré, takové, jaké se prodávalo za našeho dětství a mládí. Když to ten nejmladší uviděl na talíři, řekl: „FUJ“.
Natolik ho špenátové pyré odpuzovalo. A tak došlo na vyprávění, co všechno se za „našich časů“ jedlo. A když byl jeden den špenát, druhý den byla špenátová polévka. Nejspíš ze zbytků. A to už se můj vnuk při vyprávění rozbrečel. Ta současná generace taky nic nevydrží… Nakonec svůj příděl špenátu snědl. Je poměrně rozumný, a já ho požádala, aby jednu lžíci ochutnal se zavřenýma očima. Ochutnal a zjistil, že chuť je taková, jakou dobře zná. A když jsem mu vysvětlila, že špenát mixují kvůli starým lidem, kteří už nemají zuby a špenátové lístky by jim vadily, tak mi uvěřil, že mu nechci podstrčit nějaký blivajz.
À propos, špenát… Vzpomínáte si na naši skvělou komedii Což takhle dát si špenát? Tam strávníkům sice chutnalo i to špenátové pyré, protože v té době se u nás málokdy listový špenát sehnal, ale zase to dělalo s lidmi divy…
