Vnučka si stěžovala, že nemá co na sebe. Když jsem jí ukázala své fotky z roku 1987, rozbrečela se

Móda za socialismu byla ponejvíc ovlivněna dostupností, respektive nedostupností materiálů. A také ideologického tlaku.

Slova „to není důstojné socialistické studentky“, jsme bohužel slýchaly často. Ono se nám tehdy hodně mluvilo do celkové vzhledu. Všichni jsme museli být „jako ze škatulky“ a vlastně všichni stejní. A to nás jako mladé hodně pobuřovalo. Však víte, mládí plné rebelie. Jak nás, dorost, chtěl někdo svázat nějakými pravidly, už jsme se snažili je porušit.

Vzpomínám si, že mi na střední škole vytýkali dole ohrnuté džíny a zvednutý límeček u „džínsbundy“. Profesor mi před třídou řekl, že se snažím o nedbalou eleganci, ale zatím to spíš vypadá jen na tu nedbalost. Druhý den jsme je měli ohrnuté všichni…

Textilní materiály té doby

Materiály tehdejší doby byly hrubé, neprodyšné, tvrdé. Nosila se sice bavlna, ale zpracovaná takovou podivnou technologií. Když jste vyprali tričko, bylo náhle krátké a dvakrát tak široké. Do textilního průmyslu naplno zasáhla umělá vlákna: začalo to tvrdými šusťáky, které ovšem byly aspoň nepromokavé. Ty se za patnáct let změnily v šusťákovky s podšívkou. Soupravy by to byly jistě na outdoor praktické, ale zase byly většinou promokavé. A hodně neforemné. Málokdo vypadal v šusťákovce dobře. Tedy někdo ano, ovšem byli to zahraniční herci v časopisech, anebo ten, kdo nakupoval v Tuzexu.

Tuzex byl socialistický luxus

U něj se na chvíli pozastavíme. Kdo neví, co to Tuzex byl, ho připomeneme pár slovy. Šlo o obchody se zahraničním zbožím, převážně západní provenience, kde se nakupovalo pouze za bony. Ty měly v různých obdobích různou hodnotu. Někdo je měl oficiálně, třeba jako plat ze zahraničí. Jiní si bony kupovali u veksláků. Tuzexy byly těmito „živými směnárnami“ obklopeny kolem dokola a už se čile obchodovalo: „za osm nebo za deset?“ Dodnes vlastně nevím, kde tolik bonů brali. Možná, že byly i falešné. Džíny a džínové oblečení, luxusní kostýmky, jemné spodní prádlo (ani se neptejte, jaké podprsenky se tu tenkrát nosily!) a zkrátka veškerý zahraniční sortiment se dal sehnat jenom tam. U nás se něco, co se vzdáleně mohlo podobat západní módě, objevilo vždy až tak po dvaceti letech. Pokud vůbec.

Každá doba má své nešvary

Obleky se nosily tesilové. Je pravda, že se nemačkaly, ale nebyly vzdušné, a muži se v nich hodně potili. A stejné to bylo s košilemi na bázi umělého vlákna. Už ani nevím, jak se to všechno jmenovalo: dederon, silon, a kdo ví jak ještě. I když je na druhé straně pravda, že to, co nám sem dnes valí Čína, je také pěkný aušus. Tehdy byly džíny tvrdé, nepoddajné, ale pevné a dlouho vydržely. Dnes snesou jen pár praní a už je to na nich znát. Jedno vlákno v látce je nahrazeno elastanem, což dělá džínovinu měkčí a lehčí, ale brzy se rozpadá. A jak je látka pružná, tak my starší ženy máme jednu bouli na břiše, druhou na zadku. Zkrátka každá doba má své plusy i mínusy.

My šikovné mladé maminky jsme hodně oblečení šily. A svoje děti jsem si oblékala podle střihů z Burdy. Nebyly tady lesklé „adidasky“ s lampasem? Tak jsem je dětem ušila. A k tomu džíny, bundu, kšiltovku. Jak o tehdejším oblečení píšu, tak se mi to vlastně teprve začíná celé pořádně vybavovat. Ty nemožné hadry, co nosily některé děti ze sousedství.

Ale bylo to zřejmě vinou materiálů, a také tím, že všechno bylo typizované a šila to jedna nebo dvě továrny. Bylo také jen několik základních velikostí. No, řekněte, která mamina po porodu má konfekční velikost? Dnes oblečení vyrábí kdekdo, a tak je možné, že občas natrefíte na něco, co vám sedí. Otázkou zůstává, jestli je pro spotřebitele praktické, zda M od jedné firmy je o 5 cm širší než M od firmy druhé.

Moje noční můra

To, co mně během mého života bylo v oblasti oblékání proti mysli, jsou dva trendy: plísňová džínovina a roztrhané džíny. Ani s jedním se nemohu ztotožnit, obojí mi připadá, že už to nosila celá parta lidí přede mnou. Nikomu to neupírám, ať si každý nosí, co se mu líbí, jen za sebe hlásím, že já osobně bych se v těch dvojích kalhotách cítila moc špatně. A moje vnučka zřejmě také. Když jsem jí ukázala na fotkách šusťákovky jako módní hit a plísňáče, rozbrečela se se slovy: „babi, vy jste byli tak chudí, že jste museli nosit takové hadry?“ Co na to říct? Stejně bude za pár desítek let sedět se svou vnučkou a ukazovat jí ty „nemožné hadry“, co se nosí dnes…

Chcete-li si plísňáky připomenout, podívejte se na film Pelíšky, anebo U mě dobrý. Sám Jan Hřebejk na devadesátky vzpomíná a přiznává, že i on je nosil. A na videozáznamu si můžete dopřát i šusťákovku Mirka Vladyky.

Zdroje: autorský text, MagazínAktuálně, Lidovky