Pohádka, na které vyrůstala smetánka socialismu a papaláši. Obyčejní Češi ji viděli až po roce 1989
Podivně tiché, melancholické a nádherně nedokonalé. Takové byly pohádky, které s napětím sledovaly naše babičky a dědečkové (pokud měli tu možnost). I dnes fascinují svou poetikou, leckdy i mrazí v zádech. Československé hrané pohádky z přelomu šedesátých a sedmdesátých let nejsou plné barev ani hlášek, ale jejich kouzlo je silné a hluboké.
Nespoléhají na efekty, ale na náladu, ticho, symboly a hudbu. Působí často jako sny – přesto díky své intenzitě zanechávají stopy, které jen tak nezmizí ani z paměti dnešního diváka (pokud jim dá šanci). Za socialismu je však nemohl vidět každý. Některé z nich byly v trezoru, kde k ním měla přístup jen vyšší společnost či estébácká smetánka, jiné byly pouze v tehdejších promítacích místnostech pro vyvolené.
Pohádky na hraně snu a skutečnosti
Přelom 60. a 70. let přinesl československé filmové pohádce zvláštní, dnes těžko napodobitelnou atmosféru. Vznikaly přece ve zcela specifické době: mezi doznívající tvůrčí svobodou šedesátých let – a nástupem normalizace, která přinesla cenzuru, s ní autocenzuru (a obecně všudypřítomnou opatrnost).
Hrané pohádky vznikající pro film i televizi byly přitom až překvapivě odvážné nejen z tvůrčího hlediska: nebály se ticha, pomalého tempa a především – ani melancholie. Hrdinové čelili často diskutabilnímu osudu (pokud jde o jeho spravedlnost), omotávala je kouzla tajemná až znepokojivá, často se natáčelo ve studiu a kulisy působily jako z divadelní scény. Někdy až přízračně. Hudba nefungovala jen jako doplnění scén (či vyplnění pauz), ale zásadně se podílela na budování napětí, symboliky i emocí na straně diváka. Ten se prostě musel ponořit do atmosféry – jinak zůstal před zavřenými dveřmi.
Filmy z této éry typicky ukazují hrdiny, kteří si štěstí musejí vydobýt silným odhodláním, až „bezohledným“ sledováním cíle. Zlo zde není karikaturou, jak se s ním často potkáváme v dnešních pohádkách, ale reálnou hrozbou. Vztahy mezi postavami ani jejich vnímání a emoce nebývají jasně čitelné – vše je tak trochu ukryté či potlačené. I za touto nejednoznačností se ukrývá kus působivosti. Někdy vidíme doslova poezii přenesenou na plátno, jindy archaickou pohádku přetavenou v psychologické drama.
Hrdinové v mlze a princezny s vážnou tváří
Z popsaného stylu se vymyká jeden z nejvýraznějších titulů 60. a 70. let – Šíleně smutná princezna z roku 1968. Pohádka v popovém kabátku v režii legendárního Bořivoje Zemana a v čele s populárními zpěváky Václavem Neckářem a Helenou Vondráčkovou skrývá ovšem lehce ironickou alegorii tehdejší společnosti.
Zcela zásadní roli hraje hudební složka i v dalším našem příkladu, který nelze v daném kontextu pominout: Radúz a Mahulena (1970, r. Petr Weigl) – s hudbou Josefa Suka. Televizní inscenace podle básnické pohádky Julia Zeyera fascinuje herectvím Jana Třísky, Magdy Vášáryové a dalších, především pak stylizovaným jazykem i krutým, bezohledným osudem. Film téměř bez napětí – zato kypící vnitřními útrapami hrdinů (snad až příliš). Nejde o pohádku pro malé děti – spíše o poetickou osudovou výpověď o lásce a ztrátě, která nemá v české kinematografii obdoby.
Oproti tomu film Tři zlaté vlasy děda Vševěda (1968) v režii Jana Valáška a s hudbou fenomenálního Zdeňka Lišky je „jednodušší“, téměř studiový, přesto z lidové pohádky vyvěrá silný příběh o odvaze a chytrém selském rozumu. Nezapomenutelný výkon zde předvedl zejména Radovan Lukavský v roli zlého krále. Téměř zapomenutý snímek patří podle některých filmových fajnšmekrů k těm nejoriginálnějším.
Mlčící hrdina: Princ Bajaja
Princ Bajaja (1971) režiséra Rudolfa Kachlíka patří k nejpoetičtějším filmovým pohádkám doby – a svým způsobem i nejtišším. Titulní hrdina v podání slovenského herce Ivana Palúcha po většinu pohádky mlčí – ne proto, že by neměl co říct. V mlčení se přitom odehrává celé jeho hrdinství, boj i láska. A když už konečně promluví, slyší divák hlas Petra Štěpánka, který herce nadaboval a který propůjčil hlas i Bajajovu mluvícímu koni. Dabéři nahradili i další postavy: Františka Veleckého (Černý princ) namluvil Petr Čepek, Josefa Kubíčka Josef Hlinomaz.
Pozoruhodné podrobnosti realizace se týkají i obou nejdůležitějších zvířat filmu: zmíněného koně – a draka. Příprava scén s koněm byla takřka akrobatická – vystřídalo se jich pět, protože žádný nezvládl všechny potřebné triky. Nakonec režisér sáhl po starém cirkusovém koni, pro jehož ovládnutí musel Ivan Palúch absolvovat speciální výcvik.
Dračí scéna je naopak až neefektní, ale opět – právě proto působivá. Samotný drak je impozantní: každá ze tří hlav měřila tři metry, krk dvanáct metrů a celé monstrum celkem 36 metrů, přičemž herci při natáčení bojovali se skutečnými zbraněmi (jak pozná odborník). Princ Bajaja ovšem není typický vítěz – spíše outsider, melancholický rytíř.
Kamera Josefa Illíka i hudba Luboše Fišera pracují s náznaky, nikoli s popisem či ilustrací. Výsledek ukazuje symbolickou cestu za láskou, identitou a tichem. Pohádka ovšem nese i cenzurní stopu: ústřední dramaturg Ludvík Toman dbal na naprostou „náboženskou čistotu“, a tak bylo z příběhu vyškrtnuto i prosté babiččino pokřižování. V titulcích je jako autorka scénáře uvedena Eva Košlerová – jejíž jméno ovšem tzv. krylo zakázaného Františka Pavlíčka. Bez ohledu na tyto zásahy film suverénně zazářil a získal ocenění na festivalu dětského filmu v Benátkách.
Poetika nesoučasná, přesto působivá
Dnes působí Princ Bajaja tak trochu jako až „artový“ film – a současně zůstává pro tisíce diváků jednou z nejkrásnějších pohádek dětství. Není divu, že se vrací v reprízách, často jako součást vánočního televizního cyklu.
Přesto dnes zřejmě není většina zmíněných filmů „pro každého“. A nebyly vlastně nikdy (ani pro ty děti). Jejich pojítkem bývá – ruku v ruce s vážností – jakási osudová vědoucnost a nadčasová právoplatnost. Jako dávné vyprávění, které ostatně stojí v základu klasických pohádek. V nich má i radost příchuť bolesti a dobro není samozřejmostí – zatímco představuje výsledek tvrdého boje. Kdo jednou zahlédl prince s těžkým mečem a tichý pohled princezny, ten se z jejich kouzla nikdy nevymaní. Což může být pro život velmi inspirativní.
Zdroje: cs.wikipedia.org, csfd.cz, filmovyprehled.cz
