Dřív nutnost, dnes ostuda. Tento zvyk byl za 1. republiky vstupenkou mezi smetánku, znáte ho?
Na společenský zvyk, který naše babičky považovaly za nedílnou součást dobrého vychování, se dnes díváme tak trochu skrz prsty, vždyť ani ve světě to není zrovna zvykem. Ve zlaté éře československé kinematografie tento znak však symbolizoval úroveň a eleganci.
Když jdete dnes po ulici a náhodně se setkáte s někým neznámým, většinou si s ním můžete bez problémů tykat. Ale před pár desítkami let by vás považovali za naprostého burana, když byste cizímu člověku nevykali. Vykání totiž patřilo k základním projevům slušného chování. Dokonce i na gymnáziích se vykalo dětem od deseti let, které se titulovaly jako „slečna“ a „pan“.
Historie vzniku vykání je zajímavá
Původně si všichni lidé tykali. Vykání vzniklo až koncem třetího století našeho letopočtu díky chybě v interpretaci. Když Diocletian zavedl vládu čtyř císařů, začali si říkat „my“ místo „já“, aby ukázali, že táhnou za jeden provaz. Jenže ostatní královští si mysleli, že to je nová móda, kterou musí napodobovat a začali používat množné číslo i pro sebe samotné.
V Česku se vykání objevilo až v 15. století a postupně se stalo symbolem zdvořilosti a úcty. Ve 30. letech 20. století bylo vykání neodmyslitelnou součástí dobré společenské výchovy. Zkrátka jste ho museli používat, jinak jste byli venku ze společnosti a smetánka vám zavřela dveře.
Pravidla, která dnes nikdo nezná
Tehdy existovala přesná pravidla, kdy tykat a kdy vykat. Cizím lidem se vykalo zásadně bez ohledu na věk, ve městech bylo přijatelné tykat pouze cizím dětem do určitého věku. Na vesnicích si všichni mohli tykat, ale pouze proto, že se všichni znali.
Společenská pravidla mluvila jasně. Tykání smí nabídnout výhradně starší mladšímu, žena muži, nadřízený podřízenému. Do jisté míry se dodržování pravidel vyžaduje i dnes, stejně tak je ale mnohem běžnější, že si s cizími lidmi tykáte. Stačí navštívit třeba posilovnu nebo lezeckou stěnu.
Když Kristián promluvil, dámám se zapalovala lýtka
Film „Kristián“ z roku 1939 ukázal, že vykání může být neodolatelně svůdné. Oldřich Nový v hlavní roli úředníka, který se jednou měsíčně proměňuje v elegantního Kristiána, dokázal pomocí správně používaného vykání okouzlit celé generace divaček. Bylo tak patrné, že správně používané vykání může být mocným nástrojem na cestě k ženským srdcím. Vykalo se i vlastní manželce nebo manželovi.
Film se natáčel pouhých sedm dní, každý záběr maximálně dvakrát, a výsledek se povedl perfektně. Celý film byl přitom natočený za 675 tisíc korun československých, což je v porovnání s dnešní dobou opravdu málo.
Že by už vykání odzvonilo?
Dnes se vykání používá už jen na úřadech, u soudu nebo ve formálních situacích. V anglicky mluvících zemích se používá univerzální „you“, které nezná rozdíl mezi tykáním a vykáním. V pracovním prostředí se stále více prosazuje tykání, na internetu je to už úplná samozřejmost. Když se dnes někdo pokusí o Kristiánův styl galantního vykání, vyvolává to spíše pobavení než vzrušení.
Zejména na internetu vykání často vyvolává vlnu pobavení. Když dnes někdo na fóru napíše „prosím Vás„, ostatní se baví, jako když babička pošle SMS s čtyřmi tečkami a otazníkem. Online je vykání vnímané spíše jako roztomilé nebo staromódní, ale už ne jako zdvořilé. Pro někoho z nás je to škoda, pro někoho je to přirozený vývoj jazyka.
Doba směřuje k méně formálnímu přístupu
Vykání proto postupně mizí z běžného života. Možná jednou budeme na vykání vzpomínat jako na zvyk našich prababiček, stejně jako ony vzpomínaly na onikání. A možná se jednou vykání zase vrátí do módy, podobně jako vinylové desky nebo láska k českým filmům ze šedesátek. Nyní je však potřeba smířit se s tím, že už pravděpodobně nikdy nepůjdeme do kina a nebudeme se dojímat nad tím, jak někdo někomu vyká.
Zdroje: eurozpravy.cz, medium.seznam.cz, tn.nova.cz
