Nejabsurdnější film socialismu: Kdysi jsme ho milovali, dnes bychom ho nepustili ani nepříteli

Člověku se občas stane, že když něco vidí poprvé, je tím unesen a připadá mu to legrační. Když se k tomu však po nějaké době vrátí, zjišťuje, že to není zas takové terno, jaké si pamatuje. Tenhle princip se netýká jen životních událostí a momentů, ale také médií. Jsou zkrátka takové filmy, které jsme svého času sjížděli pořád dokola. Možná to bylo dáno i tím, že zkrátka nebylo tolik na výběr. Když se však k některým snímkům vracíme dnes, už neobstojí.

Normalizační televize někdejšího socialistického Československa dala světu řadu takových snímků, které možná svého času dokázaly u někoho vykouzlit úsměv. Pokud se však na takovéto snímky podíváme optikou moderního diváka, zjišťujeme, že již svým humorem a často ani zápletkou neobstojí. Je to samozřejmě dáno i měnícím se společenským prostředím, ve kterém již nemáme referenci k různým vtipům, které fungovaly v minulosti. Zároveň se však mnohdy ukáže, že ten humor samotný vlastně není takový trhák.

Normalizační komedie o mléce

Příkladem jednoho takového snímku, který si svého času pouštěl snad každý, je normalizační komedie Parta Hic. Humorný snímek z prostředí socialistického dělnictva pojednává o hornících, kteří jsou zapojení do výzkumu bojování proti silikóze vytvářením takzvané kalciové bariéry v těle. V praxi to znamená, že se zápletka točí kolem pravidelného pití velkého množství mléka.

Jako kámen úrazu se však ukáže potřeba přinutit horníky pít pravidelně mléko a to veřejně. Jako řešení se nabízí dát to někomu jednoduše příkazem a tato bohulibá povinnost padne na partičku sedmi horníků, kteří jsou známí tím, že se moc nepředřou. Konec konců, motto jejich skupiny je „Parta hic – práce nic“.

Nakonec se však ukáže, že přemluvit i tuto skupinu k pravidelnému pití mléka je těžší úkol, než se může na první pohled zdát. Předseda ROH Janeček se nakonec rozhodne, že partu hic přinutí všemi dostupnými prostředky a pouští se s partičkou horníků do psychologické války, která se v průběhu filmu rozjíždí naplno.

Božský Kája to nezachránil

Snímek si jistě pamatuje řada diváků, kteří již mají na krku nějakou tu dekádu. Pro mladší publikum pak možná bude povědomé alespoň samotné spojení „parta hic“. Film měl svého času skutečně velké množství diváků, což je dáno rozhodně i jeho poměrně hvězdným obsazením. Ve snímku tak vystupují takové hvězdy, jako Ladislav Trojan, Jaroslav Satoranský, Vladimír Menšík, Josef Kemr nebo Petr Nárožný.

I přes takto nabitý výběr herců, kteří se v rámci snímku objevili napříč mnoha rolemi, však snímek dodnes nenese příliš vysoké hodnocení. Nepomáhá ani fakt, že se ve filmu objevuje všemi oblíbený a známý zpěvák Karel Gott, který tam dokonce hraje sám sebe. Mnohými je humor tohoto snímku považovaný za poněkud trapný a některé vtipy s diváky nerezonovaly již v době premiéry snímku v roce 1976.

Dnes již máme jiný standart

Parta hic je jednoduše oddychový snímek se skutečně bizarní zápletkou a své diváky si jistě najde i dnes. V záplavě dalších, modernějších filmů se však tento normalizační snímek již ztrácí. Moderní divák jednoduše nezná prostředí Revolučních odborových hnutí a nemůže si tedy jednotliví vtipy vztáhnout na reálie, které se kolem něho nacházejí. Proto dnes již tyto vtipy nefungují a v moderním divákovi nerezonují.

Existuje řada nesmrtelných komedií z dob socialismu, které se zaobírají tématy, ke kterým může přilnout i moderní divák. U snímků, jako je Parta hic je však smutným osudem, že po odeznění éry, ve které vznikly, se již stávají drasticky méně relevantními. Moderní divák jednoduše očekává jiný humor, než anekdoty o pití mléka bandou chlapíků, kterým se nechce pracovat.

zdroje: csfd.cz, filmovyprehled.cz, cs.wikipedia.org