Cizinci označili náš kultovní film za duševní trauma. Po 90 minutách prý utíkali rovnou k psychologovi
Některé filmy se vám líbí. Některé vás pobaví. A pak jsou tu takové, které se vám vryjí tak hluboko pod kůži, že je nemůžete setřást i několik let. Zanechají vás v naprostém tichu, zaražené, s nepříjemně svíravým pocitem.
Celovečerní debut režiséra Filipa Renče z roku 1991 je právě takovým případem. Název Requiem pro panenku může mást, film totiž rozhodně není pro děti! Jde o psychologické drama, které si svou syrovostí a nekompromisním obrazem reality vysloužilo nálepku jednoho z nejvíce psychicky náročných českých filmů vůbec a jeho zhlédnutí opravdu není nic pro slabé povahy – jak dokazuje také komentář cizince ze zahraničních diskuzí.
„Pustil jsem si Requiem pro panenku s tím, že to bude nějaké poetické drama o dospívání. Místo toho mě čekalo 90 minut institucionálního hororu. Upřímně, musel jsem film v půlce zastavit a jít se projít za svým kamarádem psychologem. Jak tohle může být podle skutečné události?“
— @coffeeandcris, reddit.com, volně přeloženo
Děj jako z noční můry
To, že nás z filmu tak mrazí, je způsobeno hlavně tím, že je natočen podle skutečných událostí. Základem je reportáž Josefa Klímy o událostech ze 70. let, kdy při požáru ústavu pro mentálně postižené dívky zemřelo 26 chovanek. Režisér použil základní pointu skutečného případu a vystavěl kolem ní fiktivní příběh dívky Mariky, která se po nedorozumění ocitne místo v dětském domově v psychiatrickém zařízení pro nezletilá děvčata.
Z počátku sice protestuje, ale nikdo jí neposlouchá a zaměstnanci ústavu ji prostě zařadí mezi ostatní chovanky. Stává se tak jednou z dívek, které žijí za zamčenými dveřmi, dopují je léky, sadisticky trestají a večer je svazují do postelí. Marice se z ústavu podaří uprchnout, ale je vrácena zpět. Následně se pokusí poslat dopis, ale ten je zachycen a Marika je tvrdě potrestaná.
Z ostatních chovanek se k ní upne retardovaná Johanka. Tu pak i díky nepoddajné Marice zavřou do sklepa a také jí trýzní. Marika uslyší její nářek, dostane se z klece, spustí sirénu a Johanku osvobodí. Obě se ukryjí v sušárně, kde Marika škrtne zápalkou. Hořlavina, uložená v sušárně, vybuchne, vzniklý požár se rychle rozšíří a zapálí celý ústav. Marika se marně snaží pomoci ležícím chovankám, zamčeným ve 2. patře. Zahyne nakonec i Johanka, která se vydala do ohně, když následovala Mariku.
Film, který rezonuje ještě týdny
Na rozdíl od mnoha psychologických dramat, kde traumatu hlavní postavy nejsme napřímo svědky, ale vidíme až následky, ukazuje Requiem pro panenku traumata v reálném čase. Předkládá nám systém, který je plný nespravedlnosti, sadismu a lidí, kteří nemají slitovaní.
Nemožnost úniku dodává celému příběhu tíživou bezútěšnost a skutečnost, že je násilí a krutost pácháno na těch, kteří se nemohou bránit dodává filmovému zážitku ještě tíživější dojem. Koktejl bezmoci a rezignace s námi po skončení filmu dokonale zamává a rezonuje v nás dlouho dobu po skončení. A vědomí, že se to, čeho jsme svědky, ve snímku v určité míře skutečně stalo, je jen třešničkou na už tak vyždímaných emocích.
Requiem pro panenku je víc než jen film. Je to zážitek, který se člověku usadí hluboko pod kůži. Ne proto, že by šokoval násilím nebo krví, ale protože ukazuje zlo v jeho nejtišší, nejbanálnější podobě a na těch společensky nejzranitelnějších. A i po více než třiceti letech od svého vzniku zůstává výjimečně silným dílem, které bychom neměli zapomenout.
Zdroje: reddit.com, filmovyprehled.cz, wikipedia.org
