Nejdrastičtější film socialismu: Nikde žádné násilí, ale dohromady nás musel dát cvokař
Tenhle film je dodnes opravdu jen pro odvážné. Občas se o něm mluví, jako o tom nejdrsnějším filmu socialismu, a to i přestože explicitně nezobrazuje žádné brutální násilí nebo nechutné scény. Je náročný spíš na psychiku a jeho zhlédnutí vás zanechá v beznaději. O kterém filmu je řeč a jak se jeho vnímání změnilo v průběhu let? Na to se pojďme podívat společně v našem novém článku.
V 60. letech byla v Československu v plné parádě rozjetá nová vlna filmu, která sebou přinášel neotřelé nápady a opravdu dech beroucí filmy. V tomto období se začala plně projevovat řada těch nejlepších českých filmařů a filmařek, které se později zapsali do historie našeho kulturního dědictví. Výjimkou nebyl ani Jan Němec, který v roce 1964 vydal filmovou adaptaci známe povídky Arnošta Lustiga s názvem Démanty noci, která mapuje příběh dvou chlapců, kteří jsou na útěku z nacistického transportu.
A shodou okolností se Janu Němcovi podařilo vytvořit jeden z nejsilnější a nejdrastičtějších filmů v české filmové historii. Snímek přitom explicitně nezobrazuje žádné převratné násilí ani se nesoustředí na odpornosti. Dokáže se vám však dostat pod kůži a nechá vás v šoku. Pak se člověk nemůže ani tolik divit, že byl tento film po zpřísnění komunistického režimu omezen.
O čem je?
Příběh Démantů noci mapuje osudy dvou židovských chlapců, které ztvárnili Antonín Kumbera a Ladislav Jánský. Ti se snaží uprchnout z nacistického transportačního vlaku, který je veze k jejich v podstatě jisté smrti. Film se věnuje především jejich touze přežít, když se schovávají po lesích, hledají jídlo a skrývají se před německými hlídkami. Film ale není nějakou akční záležitostí, jak by se podle takové krátké synopse mohlo zdát. Je naopak o pomalém napětí, husté atmosféře a opravdu teskné a zoufalé touze přežít. Celý film je točen ve specifickém minimalistickém stylu, ticho zde hraje velkou roli a scenérie temných lesů působí jako hrůzostrašná kulisa, která dokáže člověka vtáhnout a vyděsit. Film často působí jako noční můra, ze které byste se nejraději probudili, ale zároveň ji nechcete vypnout, protože vás zajímá, jak si se vším dva mladíci poradí.
Proč je film tak drtivý?
Tenhle snímek nepotřebuje spoléhat na nějaké nechutné nebo násilné scény. Naopak by celému filmu jenom uškodily. Jan Němec se ve svém vyprávění drží poměrně dost striktně předlohy Arnošta Lustiga, který sám byl svědkem zvěrstev v podobě holokaustu. Důležitá je zde lidskost, proniknutí do duší dvou židovských chlapců, nikoliv snah prvoplánově zapůsobit nějakými rádoby drsnými scénami. Právě natáčecí lokace a minimální počet umělých kulis a rekvizit dávají filmu ten autentický a surový nádech, který z něj přímo sálá. Jan Němec dokázal opravdu skvěle podchytit ten podstatný rozdíl mezi natáčením v ateliéru a autentickou zoufalostí, kdy jsou herci vystaveni takřka polním podmínkám. Režim samozřejmě neměl tenhle film rád a po nástupu normalizace jeho distribuci rapidně omezil. Narušovalo to přeci komunistický optimismu a dobrou náladu. Po roce 1989 se stal film opět dostupným, a byl možná ještě působivější, než o 20 let dříve.
Proč diváci cítili potřebu cvokaře?
Proč ale film diváky dodnes dokáže tak drtit? Přeci jsme už viděli spoustu podobných snímků. Důležitá je zde asi autentická zkušenost Arnošta Lustiga, kterou Jane Němec v jeho knihách vyčetl a dokázal ji precizně přenést na filmová plátna. Vědomí toho, že se podobné ohavnosti doopravdy děly kousek od míst, kde dnes normálně žijeme, je něčím, co film pozvedá na novou úroveň. Pokud se navíc dokážete jen částečně vžít do role dvou mladých chlapců, kteří zde bojují o prostou šanci zachránit si život, nedá vám film opravdu nic zadarmo. Je téměř jisté, že na něj budete myslet ještě dlouho potom, co ho dokoukáte. Především pak v záplavě všemožných komedií a povrchních akčňáků, kterými nás světová produkce krmí především.
Zdroje: csfd.cz, filmovyprehled.cz, wikipedia.org
