Vlasta Burian by si ťukal na čelo: Tahle herečka mu dělala sekretářku a říkali jí bobek. Dnes je legendou
Když se na prahu podzimu roku 1913 narodila v Sukoradech u Jičína, málokoho by napadlo, že tohle veselé a roztomilé děvčátko jednou rozesměje celé prvorepublikové Československo. Lezla po stromech, hrála s kluky kuličky, doma jí neřekli jinak než „Bobek“. A právě tohle akční rošťácké dětství formovalo její smysl pro humor i nespoutanou živost (a živelnost), které později předurčí její hereckou kariéru a stanou se jejím „poznávacím znamením“, pro které ji filmoví diváci budou navždy milovat.
Herecké ambice přitom nikdy v podstatě neměla. Přesněji řečeno – na střední škole bylo klíčovou ambicí celé rodiny, aby ji vůbec dokončila.
Studentka k pohledání, spolužačka k sežrání
Roku 1920 se s rodiči přestěhovala do Plzně, kde její otec vyučoval na gymnáziu (mezi jeho studenty patřil například i Miroslav Horníček). Samotná Věra to však navzdory rodinnému zázemí neměla na škole lehké – právě pro svůj nespoutaný temperament. Přesněji řečeno – kvůli „nedostatečné kázni“. Prekérní situaci vyřešil přestup na obchodní akademii. I tam dokázala záhy upoutat pozornost – nyní již „seriózněji“ než kázeňskými přestupky. Stala se plzeňskou královnou krásy. Byl to další moment jejího „předhereckého“ života, který naznačil její budoucí kvality jako hvězdy filmového plátna.
Přesto to byl nakonec psací stroj a stenografie – tedy základní sekretářské dovednosti, na akademii nabyté –, které jí otevřely dveře ke zcela jinému osudu.
Náhoda se vší parádou
Do Prahy odešla za prací – a tu také záhy získala. S pomocí strýce nastoupila na místo sekretářky v divadle samotného Vlasty Buriana – tehdejší filmové a divadelní hvězdy první velikosti. Osudová náhoda měla dveře otevřeny.
Vstoupila jimi na prahu 30. let v podobě nečekaného záskoku za nemocnou herečku: jevištní neobratnost a roztěkanost „nové herečky“ působily nadmíru roztomile a půvabně, tedy je publikum považovalo za geniální stylizaci. Dosavadní úřednice tak bezděčně našla svůj komický typ. A brzy si ho povšimli i filmaři. Jméno Věra Ferbasová bude brzy znát každý.
Hvězda, která chyběla
Po první nenápadné filmové roli z roku 1933 natočila už během následujících dvou let patnáct filmů – zpočátku v epizodních rolích, pak i v hlavních. Průlom přišel v roce 1936, kdy jí režisér Vladimír Slavínský svěřil titulní role ve snímcích Rozkošný příběh a Uličnice: nová filmová hvězda byla na světě.
Věra Ferbasová rychle zaplnila mezeru na hvězdném nebi českého filmu. Zatímco Adina Mandlová ztělesňovala mondénní eleganci a Lída Baarová tragickou krásu, Ferbasová konečně obsadila typ „dívky od vedle“: rozverné, roztěkané, milé a roztomilé, bystré, krásné a přátelské. Role rozkošně „střelených“ dobrosrdečných slečen jí seděly jako ulité. Diváci ji milovali, kritikové méně – často jí vytýkali právě hereckou jednostrannost, ukotvenost v typu. Plná kina však mluvila jasnou řečí.
Vrchol a pád
Největší slávu zažila Věra Ferbasová právě ve spolupráci s Vladimírem Slavínským. Natočili spolu přes dvacet filmů. Nezapomenutelná zůstává například ve snímku Mravnost nade vše (1937), kde hrála nemanželskou dceru moralisty, nebo v komedii s Hugo Haasem Andula vyhrála (1938).
Zlom přinesla – jak jinak – válka. Věra, toho času již provdaná za architekta Josefa Pálku, odmítla točit německé filmy. To jí zachovalo morální kredit – a přineslo nucenou pauzu. Poslední snímek před dlouhou odmlkou – natočený v roce 1945 symbolicky s jejím „objevitelem“ Vlastou Burianem – měl až osudově hrozivý název: Zlaté dno.
O rok později už nebyl o „veselé dívky“ zájem. Nová doba si žádala nové hrdinky – a Ferbasová, spjatá s prvorepublikovým světem, upadla v nemilost. A ta se projevovala zdaleka nejen ztrátou kariéry…
Jiskrné návraty v šedi nových časů
Návrat k filmu přišel až po patnácti letech. Nejprve malá role ve filmu Poslušně hlásím (1957), o deset let později pak velký úspěch v Penzionu pro svobodné pány (1967). A to jak ve filmu, tak na jevišti Činoherního klubu. Věra Ferbasová se objevila i ve Skřiváncích na niti režiséra Jiřího Menzela, role dotěrné tetičky v kousku Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974) pak působivě a stylově uzavřela její hereckou dráhu.
Žena, která svým úsměvem i životním postojem rozzářila jednu celou éru, zemřela v létě roku 1976 v Praze. Pochována je ve svém rodném Jičíně. Hrála ve více než šedesáti filmech – a byť jí kritika někdy vyčítala nedostatek hereckého vývoje, zůstává nesmazatelnou součástí zlatého fondu české filmové komedie. Její roztržitý úsměv, věčně klopýtající chůze a zvláštní druh radosti, kterou uměla předávat, mají dodnes přitažlivost.
Věra Ferbasová byla komikem v sukních a současně herečkou bez přetvářky. Žena, která dodnes dokáže rozesmát i v mnoha směrech inspirovat.
Zdroje: csfd.cz, fdb.cz, nfa.cz, Rudolf Mihola: Věra Ferbasová (2003, Petrklíč)
