Měla to být pohádka, ale děti kvůli ní plakaly ještě ráno cestou do školy. Pamatujete na mluvící hlavu?
Možná vám také dodnes naskakuje husí kůže při vzpomínce na mluvící hlavu z českého filmu šedesátých let. Nejste sami. Tenhle vizuální majstrštyk, který vznikl bez počítačových efektů, dokázal traumatizovat i okouzlit několik generací diváků. Co stálo za vznikem filmu, který se uchytil na festivalu v Cannes, aby pak na dlouhá léta zmizel v trezoru?
Do malebné Telče přijíždí kouzelník v podání Jana Wericha, půvabná artistka Diana (Emília Vášáryová) a jeden zvláštní kocour. Toto zvíře má jedinečnou schopnost. Stačí, aby sundalo sluneční brýle, a jeho pohled okamžitě odhalí, kdo je lhář, podvodník, zamilovaný nebo nevěrník. V městečku tak začíná neobvyklá podívaná, kdy se lidé zbarvují podle svých skutečných povah.
„TOP 10 Českého filmu alespoň pro mě. A s následujícím filmem Všichni dobří rodáci určitě to NEJ od tohoto režiséra,“ dodává jeden z recenzentů.
Vizuální triky, které předběhly dobu
Diváci nad některými scénami žasnou dodnes. Jasný s kameramanem Kučerou vykouzlili i bez počítačů velmi povedené dílo, ve kterém nechyběly ani kouzelnické triky. Technickým oříškem prý bylo především barvení postav. Speciální líčidla objednávali z Berlína a červenou dokonce z Hollywoodu od Max Factoru. Právě za vizuální stránku film získal v Cannes nejen hlavní cenu, ale i speciální ocenění technické komise.
Werichova neplánovaná dvojrole
Původně Jan Werich neměl hrát dvě role. Ve scénáři pro něj byla napsána jen postava kastelána Olivy, ale sám Werich požadoval větší prostor, a tak vznikla i role kouzelníka. Jak režisér Vojtěch Jasný později vzpomínal, k dohodě došlo na zahradě dnešní Werichovy vily, protože paní Zdena Werichová pravila, že „komunista nesmí do domu“.
Natáčení filmu muselo být o rok posunuto kvůli Werichově nemoci. Ten v té době bojoval s rakovinou hrtanu a údajně se režiséra ptal, zda se nebojí, že mu během natáčení zemře. Jasný mu odpověděl: „Nebojím, ty tu budeš ještě dalších patnáct let.“
Ne každý ale jeho herecký výkon obdivuje: „Nikdy som si nedokázal vypestoval vzťah ku toľko ospevovanému Janovi Werichovi. Pre mnohých je to divadelná a filmová legenda, famózny dramatik, pán herec a čo ja viem čo všetko ešte. Pre mňa to bol vždy len nudný, premúdrelý rozumbrada,“ vyjadřuje se komentátor na ČSFD.
Barevná paleta lidských povah
Zásadní technickou výzvou bylo natočit scény, kde se lidé zabarvují podle svých povah. Barvení postav nebylo vytvářeno triky, jak by možná někdo očekával, ale skutečným tónováním kostýmů a líčením. Na filmu se podílel maskér Gustav Hrdlička, který měl na starosti právě „přebarvování“ herců.
Pro milovníky filmových zajímavostí je jistě pikantní informace, že se na filmu podílelo celkem 14 vycvičených koček. Není divu, neboť natáčení s kočkami patří mezi nejnáročnější disciplíny filmového řemesla, protože jsou tito zvířecí herci více než známí svou neochotou spolupracovat. Za nápadem na film stál režisérův vlastní kocour. Do filmování se však musela zapojit trénovaná kočka, kterou připravil zkušený cirkusový drezér Alfréd Červinka.
Kocour zakázaný režimem
Navzdory mezinárodnímu úspěchu a ceně z Cannes se film dočkal hořkého osudu. Normalizační režim ho po srpnu 1968 zařadil na index nežádoucích děl. I když ho do té doby vidělo téměř dva miliony diváků, v červnu 1971 musel z kin definitivně zmizet a přidat se k dalším dílům v pomyslném filmovém vězení, podobně jako například „Bílá paní“ nebo „Daleká cesta“.
Bizarní je, že kocour skončil v ústraní i na svobodném Západě. Skrze prostředníka film koupil Disney, ale místo promítání ho uložil do archivu. K divákům se vrátil až po pádu komunismu v roce 1990.
Zdroje: forum24.cz, csfd.cz, filmovyprehled.cz
