Šílenější divoženku byste u nás těžko pohledali. Byla ale důvodem, proč Češi kdysi zapínali televizi

Běhala bosa, smála se nahlas a mluvila, i když se to nesmělo. V zemi, kde se očekávalo, že ženy budou tiché a uhlazené, přišla ona – divoká, svobodná a hrdá. Byla jiná. A právě proto ji všichni milovali. Kdo byla tato žena a proč dodnes bere dech? 

Rok 1949. V kinech se objevuje film Divá Bára a lidé jen zírají. Na plátně totiž neběhá uhlazená hrdinka v kroji, ale bosá divoženka s divokým pohledem a duší plnou svobody. Nežije podle pravidel, nemá potřebu se zalíbit. Běhá po lesích, mluví nahlas pravdu a ještě se u toho směje.

Divoká, nezkrotná a svá 

V době, kdy se od žen očekával klid, skromnost a umění nevyčnívat, přišla Bára. Bouře v sukni. Dívka, která zpochybnila, co to znamená být žena. A Češi ji milovali. Diváci se do ní zamilovali právě proto, že byla jiná. Nešlo o naivní venkovskou krásku, ale o ženu, která si nenechá poroučet, nenechá se koupit ani zkrotit. Její smích byl upřímný, její pláč opravdový a každé gesto znamenalo přesně to, co mělo. V době, kdy byla ženská postava ve filmu často jen doplňkem muže, přišla Divá Bára jako zjevení – a všechno rozmetala. 

Hrdinka, která rozčísla stojaté vody 

Divá Bára nebyla jen filmovou postavou. Byla fenoménem. Lidé o ní diskutovali na ulici, učitelé ji zmiňovali ve školách, ženy si z ní braly příklad. Nebála se postavit tupému davu ani rigidním tradicím. Když měla pocit, že se děje křivda, neváhala a jednala. Pro někoho čarodějnice, pro jiného anděl bez křídel. Ve skutečnosti jen člověk, který odmítl žít v kleci.

Po projekcích se rozjela vlna dopisů režii i herečce. „Bára je jako zrcadlo – ukazuje, jací jsme my,“ psala diváčka z Kladna. Jeden list dokonce přišel od mladého dělníka z Mostu: „Chci si najít holku jako Bára. Nevadí, že má bláto na nohách. Hlavně, že má čistou duši.“ Právě to byla síla postavy. Byla syrová, skutečná, bez pozlátka. A proto tolik rezonovala. 

Žena, která se zapsala do dějin 

Vlasta Fialová, rodačka z brněnských Židenic, měla ke světu divadla a umění blízko už od dětství – její rodiče byli členy brněnské opery a ona sama vystupovala na scéně už ve třech letech. Původně nadějná sportovkyně, která sbírala úspěchy v plavání a skocích do vody, se brzy rozhodla pro herectví a svůj život spojila téměř výhradně s Brnem. Byla členkou činohry Národního divadla Brno celých 48 let.

Jako Divá Bára zazářila už ve dvaceti letech. Režisér Vladimír Čech ji obsadil do své filmové adaptace a Fialová svou rolí oslnila nejen Československo, ale i svět. Film se stal prvním československým snímkem promítaným v Austrálii, v Japonsku ji dokonce zvolili nejkrásnější herečkou roku a z Latinské Ameriky jí chodily dopisy s prosbami o autogram. Fialová dokázala být přirozená, silná i zranitelná zároveň.

Nikdy se nevnucovala, a přesto byla nepřehlédnutelná. Její kolegové ji respektovali nejen pro herecký talent, ale i pro lidskost, s jakou ke své profesi přistupovala. Nehledala slávu, ale pravdu – a právě proto zůstává v paměti i srdcích diváků. Zemřela náhle 13. ledna 1998, týden před svými sedmdesátinami. Do posledních dnů stála na jevišti a natáčela pro televizi. Její poslední rolí byla inscenace Stromy umírají vstoje, v níž svým závěrečným monologem vyvolávala mrazení v zádech a slzy v očích. Nikdo tehdy netušil, že to bude její rozloučení. 

Pamatujeme si ji dodnes

Vlasta Fialová zůstává v paměti diváků nejen jako Divá Bára, ale jako herečka s mimořádným rozsahem, která nehrála role – ale žila je. A právě proto je její Bára dodnes jednou z nejikoničtějších ženských postav naší kinematografie.

Po desetiletích je pořád stejně silná, opravdová a svobodná. Lidé si ji pouštějí znovu a znovu, ne kvůli nostalgii, ale kvůli pravdě, kterou v sobě nese a protože některé ženy se nezapomínají – jen víc zrají v naší paměti. 

Zdroje: ČSFD.cz, denik.cz, filmovyprehled.cz