Vlasy měl jako hnízdo a 24/7 jen blekotal nesmysly. Přesto si ho celé Československo zamilovalo

Některé postavy z filmů do našich myslí přijdou a hned odejdou. Jsou napsané, zahrané a pak zapomenuté. Ale pak jsou tu takové, které se vypálí do kolektivní paměti tak hluboko, že se z nich stanou skoro rodinní známí.

Ať je člověk z města nebo z vesnice, ať je mu dvacet nebo šedesát, tohohle sympaťáka určitě zná. A přestože jeho řeč připomínala blekotání a vlasy měl jak vrabčí hnízdo, celá země ho milovala. A miluje dodnes.

Tichý mladík se sluchátky

V době, kdy Československo zažívalo únavu z pozdního socialismu, přinesl do filmu totiž něco trochu víc než jenom jednoduchý humor. I přes to, že rozumu moc nepobral, vyzařovala z něj neskutečná lidskost. Nechával se komandovat, ale přesto nikdy nezahořknul a ke svým blízkým choval dál tu stejnou hlubokou loajalitu. Dodnes se v něm zrcadlí naše touha po jednoduchosti, spravedlnosti a laskavém světě, kde se slabším pomáhá a lidé drží pospolu.

Role, která změnila život

Mnoho diváků si dodnes myslí, že postavu hrál herec s mentálním postižením. Tak autentický byl jeho projev. Ve skutečnosti však šlo o zcela výjimečný herecký výkon maďarského herce, který v reálném životě nemá ani předkus, jako jeho slavná role Otíka.

János Bán byl tehdy čerstvým absolventem a role v kultovním filmu Vesničko má středisková mu přinesla slávu. V rodné zemi je uznávaným a obsazovaným hercem a podařilo se mu prorazit i za oceánem. Získal totiž roli ve filmu Rudé horko s Arnoldem Schwarzeneggerem z roku 1988, kde si zahrál policistu. Za své herecké výkony obdržel i několik významných ocenění.

U zrodu jednoho z divácky nejpopulárnějšího titulu osmdesátých let stála náhoda. Námět k venkovské komedii Na samotě u lesa totiž účtárna omylem proplatila dvakrát. Zdeněk Svěrák následně  vyhověl návrhu napsat do druhého dne několikastránkový námět, ale místo dohodnutého zamítnutí scénáře, které by srovnalo již proplacenou částku, se o projekt začal zajímat Jiří Menzel. Trvalo však řadu let, než došlo ke skutečnému napsání scénáře a jeho realizaci. Nakonec se tak stalo a vznikla jedna z nejmilovanějších českých komedií.

I po letech se János Bán několikrát vyjádřil, že ho role Otíka těší, ale že s sebou díky ní nese nálepku, kterou mnohdy nebylo snadné setřást. Přesto se nikdy této postavy nezřekl a při každé příležitosti s nostalgií vzpomínal na natáčení i české kolegy.

Postavy, které žijí dál

Zatímco mnohé postavy filmů 80. let upadly v zapomnění, Otík přežívá. A nejen díky tomu, že se Vesničko má středisková pravidelně vysílá. Jeho ikonický vzhled a hlášky se staly součástí filmového dědictví. A přitom je Otík jenom obyčejný člověk, který si chce žít svůj obyčejný život.

Podobných nezapomenutelných rolí máme v českém filmovém rybníčku víc, a to i přes to, že nejsou mezi hlavními postavami a ve filmech nemají velký prostor. Například Plha z geniálního snímku Marečku, podejte mi pero. Na jeho věčné otázky a hlášku Plha se hlásí nezapomeneme snad do konce života.

Nebo třeba i ze zmiňovaného Vesničko má středisková doktor Skružný, který se rád kochal za volantem a svým suchým humorem se zapsal do srdcí mnoha diváků.

Hrdina s velkým srdcem

Dnes, čtyřicet let po premiéře filmu, vnímáme Otíka se stejným úsměvem a živostí jako tehdy.  Možná ještě víc. V době, kdy se svět zrychluje je občas to nejlepší usednout před televizí a pustit si starou klasiku, kde nám jedna z hlavních postav připomíná, že lidskost a schopnost vidět štěstí v maličkostech je pořád to nejdůležitější.

Zdroje: filmovyprehled.cz, medium.seznam.cz