Psychiatr by si klepal na čelo: Byl to největší blázen ze Žižkova, ale celé Československo ho milovalo

Když zazní jméno režiséra Karla Kachyni, většině lidí naskočí klasiky jako jsou Smrt krásných srnců, Sestřičky nebo Lásky mezi kapkami deště. Málokdo si ale vzpomene na jeden z jeho pozdějších filmů před revolucí: melancholický, syrový, a přitom neuvěřitelně citlivý snímek z roku 1988. A to je velká škoda. Protože tenhle film vám zůstane v hlavě ještě dlouho po závěrečných titulcích.

Je to příběh chlapce, který se chce stát mužem. Příběh lidí, kteří se ocitli na okraji společnosti. A příběh doby, která nebyla pro nikoho jednoduchá.

Citlivě zpracovaný scénář

Hlavní postavou je třináctiletý Jirka. Kluk ze Žižkova, který se potuluje ulicemi, kde vedle sebe žijí obyčejní i různě mentálně postižení nebo traumatizovaní lidé. Jirka se snaží se zapadnout mezi své vrstevníky a zároveň velmi citlivě vnímá společnost, ve které žije. Má kolem sebe menší partu přátel, ale souzní i s „blázny“, jak je společnost nazývá. Ti mají své bolesti, sny i strachy. A právě mezi nimi Jirka poprvé pocítí, co znamená přijmout zodpovědnost za druhé, když se ujme postiženého Pepíčka, který je fixovaný na hračku koně. Chrání ho potom, co uteče z blázince a vytvoří si mezi sebou důvěrné pouto. Bohužel jsou na konci filmu odhaleni a film nekončí vůbec dobře…

Kachyňa tu znovu dokazuje, jak mistrně dokáže pracovat s dětským pohledem – na rozdíl od mnoha jiných režisérů ho neidealizuje. Děti u něj nepředstavují dokonale smýšlející hrdiny, kteří se chovají podle tabulek, ale reální lidé – zranitelní, zmatení, hledající se. Jirka není žádný Mirek Dušín, má své stinné stránky, naivitu, paličatost a nezralost, ale hluboko uvnitř ho pohání čisté úmysly. Ale právě proto si ho rychle oblíbíme. A o to víc nás bolí, když postupně zjišťuje, že dospělý svět je komplikovaný a nespravedlivý.

Žižkov jako další hrdina

Možná ještě silnější než postavy je ve filmu Blázni a děvčátka samotná lokace. Kachyňa tu zachycuje starý Žižkov v době, kdy ještě nebyl moderním rájem pro mladé lidi, ale labyrintem pavlačí, šedivých domů a zákoutí. Kamera snímá ulice jednu jako druhou, žádné barvy, zdánlivě žádná romantika. Pro žižkovské hrdiny z filmu ale mělo toto na první pohled nehostinné prostředí své romantické kouzlo. Na Vítkově a kolem trati se odehrávají jejich hry, rvačky, ale také první erotické zážitky.

Blázni, se kterými soucítíme

Jedna z hlavních postav, Pepíček je sice už dospělý, ale rozum má jako malé dítě. Blázen zvaný Kočička a pejsek přišel o rozum při nacistickém mučení a notorický alkoholik Kozel se považuje za posledního husitu. Každá z postav je vykreslena svým specifickým způsobem a Kachyňovi se podařilo docílit toho, že v nás postavy vzbuzují nejen lítost, ale i empatii a soucit. Brilantní herecké výkony, konkrétně třeba představitele Pepíčka, táhnou film a jeho poselství neomylně kupředu. Dokážeme se vcítit do zlomených duší, které jsou ztraceni sami v sobě a nevědí si rady se svým životem. Jsou křehcí a zranitelní a jejich iracionální chování mnohdy působí autentičtěji než u ostatních obyčejných postav.

Film, který zůstal trochu ve stínu

Blázni a děvčátka byl natočen v roce 1988, ale premiéru měli až v prosinci 1989, tedy v době, kdy padal režim a diváci toužili po změně. A možná právě proto film trochu zapadl. Nebyl dost odvážný, aby se stal symbolem přerodu, ale ani dost líbivý, aby se stal hitem a to i přes to, že skutečně mistrně odráží syrovou dobu a strasti, kterým čelí hrdinové bez ohledu na věk.

Dnes ale působí o to silněji. Nejen jako svědectví o době, ale i jako hluboce lidský příběh, který by se klidně mohl odehrát i teď. O citlivém chlapci, který dospívá v muže a o životě, který ne vždycky bývá fér.

Na film Blázni a děvčátka se nezapomíná pro jeho herecké výkony nebo slavná jména – ale pro jeho tón, atmosféru a bolestivě upřímný pohled na svět. Pokud vám někdy scházel film, který by s vámi zůstal, i když zhasne obrazovka, tak tohle je právě on.

Zdroje: filmovyprehled.cz, filmovyprehled.cz, csfd.cz