Náš český film spustil v Americe šílenství: „Nic lepšího jsme nikdy neviděli, naučte to Spielberga!“

Nikdo tehdy nečekal, že by z Prahy mohl přijít film, který zasáhne samotné srdce Hollywoodu. Jenže v roce 1996 měl premiéru snímek, který změnil všechno. Nenápadný příběh se stal rychle fenoménem, který překročil hranice i očekávání. Byl to přesně ten výjimečný filmu, o kterém si američtí producenti mysleli, že už se nedělá. A pokud ano, tak rozhodně ne v České republice.

Film se ale do publika trefil s chirurgickou přesností. Přesto, že se v něm nemluví anglicky, přes rozdílný historický kontext i kulturní odlišnosti mluvil neskutečně lidsky, a to je řeč, která překoná jakoukoliv jazykovou bariéru.

Američané zůstali v úžasu

Když se snímek Jana Svěráka objevil na zahraničních festivalech, nikdo nevěděl, co od něj čekat. Byl to další film z východu, tentokrát z postkomunistického Československa. Jenže od prvních projekcí bylo jasné, že se děje něco zvláštního. Diváci odcházeli ze sálu dojatí. Kritici psali nadšené recenze. A všichni najednou tiše doufali: máme tu dalšího kandidáta na Oscara.

A taky že ano. V roce 1997 si film skutečně odnesl Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Dvojice otce a syna Svěrákových při přebírání sošky nezapomněla dodat: „Drahý Oscare, pojedeš do Prahy. Nevíš, kde to je, ale je to v Evropě.“ A celé publikum v čele s Tomem Cruisem se smálo, protože tušilo, že tenhle moment je nejen dojemný, ale taky mimořádně upřímný.

Spielberg může závidět

V době, kdy Steven Spielberg natáčel efektní dramata o válce a dobrodružství, přišel z našich luhů a hájí film, který ukázal, že síla vyprávění může spočívat ve zcela obyčejných věcech. Ve zdánlivě obyčejných vztazích, v obyčejných interakcích mezi lidmi, kteří nemají vůbec nic společného a i přesto, že si navzájem nerozumí ani slovo, mají mezi sebou pouto větší než leckteré filmové rodiny.

Američtí recenzenti chválili Kolju za autenticitu, dojemný humor i jemnou citlivou režii. A zatímco Spielberg dojímal davy bombastickými scénami a prvoplánově silnými tématy, Svěrákovi stačila vana, starý kufr a brilantně zpracovaný scénář. A možná právě proto zafungoval tak dokonale – protože v jednoduchosti je síla.

Co z něj udělalo fenomén?

Kouzlo Kolji spočívalo v rovnováze. Ten film dokázal být smutný, aniž by byl depresivní. Dokázal rozesmát, aniž by byl hloupý. A hlavně dokázal pohnout divákem, aniž by tlačil na pilu. Nejen v Americe se proto stal symbolem skvělého snímku, pro svou čistotu, autentičnost a schopnost předat hluboké pocity, které v divákovi zůstanou ještě dlouho.

Hudba, kamera i herecké výkony, to všechno ladilo stoprocentně. Zdeněk Svěrák v roli Františka Louky byl křehký i mužný, ironický i citlivý. Malý Andrej Chalimon jako Kolja zase odzbrojil přirozeností, která se nedá naučit. Tenhle tandem byl zkrátka neporazitelný.

Český filmový otisk

Kromě Kolji se na prestižní oscarové sošce zapsaly ještě další dva české filmy. Prvním byl v roce 1966 snímek Obchod na korze, který získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film jako vůbec první československý počin. Komorní příběh z období válečného Slovenska zaujal hlavně svou morální hloubkou. Druhým triumfem byly Ostře sledované vlaky z roku 1968, poetické a zároveň lehce tragikomické ztvárnění života na železniční stanici za protektorátu. Všechna tři ocenění dokazují, že česká kinematografie má světovému publiku co nabídnout.

Závěrem

Po letech je jasné, že Kolja nezestárl. Ať už ho sledujete dnes v televizi, v kině nebo na streamovací platformě, pořád vás dostane do kolen. Možná i víc než tehdy. Možná právě proto, že příběh o nečekaném přátelství a vzájemném hledání porozumění odolává toku času a působí jako hřejivá polévka pro lidskou duši, ať už ho vidíte kdykoliv.

Pro Česko byla prestižní výhra v cenách Americké filmové akademie triumfem, jaký se neopakuje často. A i když od premiéry uběhlo téměř třicet let, tenhle film nestárne a my máme být právem na co hrdí.

Zdroje: filmovyprehled.cz, cs.wikipedia.org, csfd.cz