Takhle vypadá filmové dno: TV Nova dala peníze do největšího filmového propadáku, na ČSFD dostal jen 20 %

V roce 1995 natočil režisér Vít Olmer komedii, která se během několika týdnů stala jedním z nejvíce problematizovaných projektů porevoluční české kinematografie. I s odstupem času lze říci, že právem. Film byl inspirován knihou Vladimíra Párala – který se od něj distancoval. Ctitelé Páralových knih netajili zklamání, milovníci filmu mluvili o šoku. Snímek se stal symbolem „českého nevkusu“ a kritici i diváci ho postupně zařadili mezi nejhorší české filmy všech dob.

Jsou tu však i zajímavá prvenství. Film patří k prvním snímkům, které spolufinancovala TV Nova, a současně k nemnoha široce dostupným víceméně lechtivým českým pokusům.

Vize a deziluze

Ambiciózní dílo mělo oslavit a zdůraznit „novou vlnou svobody“ v české filmové tvorbě a ideálně stanout v jejím čele. Lechtivý žánr představoval po roce 1989 atraktivní výzvu – publikum bylo zvědavé, producenti dychtili po odvaze a televize (zejména Nova) po „odvážnějším“ obsahu. Slibovalo se něco mezi evropskou komedií a postkomunistickým Hollywoodem – výsledkem byla však spíše fraška; film kolísal mezi dráždivostí, kriminální zápletkou a studií mravů.

Příběh se točí okolo luxusního podniku pro bohatou klientelu, které se zde dostane v podstatě cokoli si zamane (a zaplatí). Potenciálně lukrativní byznys se rozhodnou založit tři dívky a jádrem nabídky má být zprvu tanec. Pak se ovšem Klárka, Ája a Eva pustí do složitých intrik, jejichž výsledek je zcela nečekaný. Kolotoč kompromisů, mužské dominance a lehkého zločinu přitom brzy zastíní vizuální exhibice a prkenné dialogy.

Herci, kteří nehráli, nelitovali

Hlavní dívčí role vytvořily režisérova manželka Simona Chytrová, dále modelka Kateřina Kornová, někdejší televizní moderátorka a příležitostná herečka Martina Adamcová a oblíbená herečka Michaela Kuklová. Ani mužské obsazení není bez zajímavosti (Jiří Pomeje, Bronislav Poloczek, Oldřich Vízner, Miroslav Moravec), na druhou stranu některé známé herecké osobnosti režisérovu nabídku ke spolupráci údajně odmítly. Složité hledání obsazení se neblahým způsobem propsalo například do podoby vedlejších rolí, z nichž mnohé působí amatérsky. Scény tak často vzbuzují spíše rozpaky než vzrušení.

Sám režisér později vzpomínal: „S obsazením ústředních postav jsem měl potíže. Partičku kamarádek měly původně hrát Markéta Hrubešová, Sabina Laurinová a Kateřina Brožová…“ Hrubešová se sice již dříve divákům odhalila například ve snímku Oznamuje se láskám vašim, ale správně předvídala uměleckou úroveň Playgirls. Podobně to vnímaly i další dvě herečky – a režisér musel hledat úplně nové obsazení hlavních rolí…

Šok a prázdnota

Ve filmu nechybí tajní policisté, mafiánské pozadí i rádoby hluboké dialogy. Diváci očekávali smyslnost, ale dočkali se laciných záběrů bez napětí a psychologie.

Recenzenti mluvili o „nevěrohodných výkonech“, „půlnočním kýči“ nebo „filmovém kolapsu na pokračování“. Film dostal na ČSFD pouhých 12 % – a mnoho recenzí ho označuje za „ostudu století“. A přitom původní záměr měl rozhodně potenciál…

Knižní předloha a Západ

Předlohou Playgirls byl stejnojmenný román Vladimíra Párala, autora známého svými provokativními příběhy z nevábného socialismu. Nic z jeho originálního stylu (a pohledu) – ironického, mnohoznačného a společensky kritického – se ovšem do filmu nepropsalo. Páral se od filmu veřejně distancoval – a také režisér Vít Olmer se po premiéře poněkud stáhl z veřejného prostoru. Páralovo vnímání nicméně Olmera dodnes údajně mrzí.

Zpětně se film stal ovšem objektem zájmu filmových badatelů, kteří ho zařazují mezi „trashové artefakty postrevoluční doby“. Nejde jen o kvalitu filmu samotného – ale o to, jak odráží dobu, ve které vznikal: náhlý příval svobody, nedostatek zkušeností s lechtivým žánrem a obrovská snaha kopírovat Západ… Jenže „Západ“ měl tradici, zatímco Vít Olmer de facto především jen tyč a kameru.

Dnešní apel

Přestože film Playgirls patří mezi nejslabší české kinematografické položky 90. let, stále vzbuzuje zájem. Téhož roku vznikla i druhá část (Playgirls II), která se pokusila vytěžit alespoň z vlny skandálu. Režisér se v dokumentu České televize s názvem Rozmarná léta českého filmu zmínil, že nápad na druhý díl Playgirls vzešel ze strany TV Nova, která film spolufinancovala.

Ani druhý díl však neuspěl. Oba se nicméně dodnes promítají jako příklad špatné produkce – a zároveň jako „kuriozita doby“. Oba filmy zároveň ukazují, jak rychle může vzniknout propast mezi tvůrčím záměrem a výsledkem. Touha po svobodě a otevřenosti často selhává, pokud chybí důsledná práce, scénář a režijní vedení. A Playgirls jsou varováním, že erotika bez vkusu představuje především rychlou cestou do kulturního pekla.

Playgirls zůstávají jedním z mála případů, kdy se komerčně zamýšlený lechtivým film stal zároveň kulturním mementem. I když se režisér a štáb po premiéře stáhli, film přežil – jako odstrašující případ. Není to jen špatný film. Je to monument éry, kdy jsme ještě neuměli dělat dobře to, co jsme najednou dělat mohli.

Zdroje: csfd.cz, fdb.cz, cs.wikipedia.org