Češi se z osudu téhle herečky dodnes nevzpamatovali. Kvůli jednomu dopisu skončila na 10 let za mřížemi

Herectví se zdá jako nádherné povolání. Mít tu moc ztělesnit emoce, vyprávět příběhy jiných lidí, být milován publikem, objevovat se na stříbrném plátně. Ale právě ti, kteří byli ve filmové branži nejvíc vidět, byli v době komunistického Československa nejvíce zranitelní. Jejich sláva byla výhodou i prokletím. Zatímco se mohli stát ikonami národa, mohli být stejně rychle pronásledováni a trestáni.

Někteří umělci po roce 1948 ustoupili a přizpůsobili se, jiní odešli do emigrace a někteří byli exemplárně potrestáni. Zlatý věk prvorepublikových herců se v 50. letech rozplynul a mnozí se už na výsluní už nikdy nevrátili.

Rozkvět československého filmu

Narodila se do doby, kdy česká filmová kultura vzkvétala. Mladé Československo toužilo po vlastních hvězdách a tahle studentka konzervatoře měla vše, co bylo třeba: inteligenci, krásu, silný hlas a charisma. Ještě na škole debutovala v Národním divadle. Hrála velké klasiky, ale i soudobé drama. Kritici o ní psali jako o ženě s obrovským talentem a tvůrčím zápalem, která dokáže spojit temperament s křehkostí. V nadcházejících letech se objevila v nespočtu filmů od psychologických dramat až po lehké komedie a diváci ji milovali.

V době okupace odmítla všechny spolupráce s německými produkcemi a odstěhovala se do Londýna, kde založila rodinu. Po válce se vrátila a v dobré víře podepsala výzvu na podporu režimu. Netušila, jak rychle se její naděje obrátí v noční můru.

Dopis, který změnil život

V padesátých letech bylo Československo pevně sevřeno v poutech stalinismu. Umělci byli pod kontrolou, každý scénář podléhal cenzuře, každé slovo mohlo být nebezpečné. A tehdy přišel Jiřině Štěpničkové dopis. Byl podepsán režisérem Františkem Čápem, který již v exilu točil úspěšné filmy. Vyzýval ji, aby s malým synem opustila republiku a odjela za ním. Dopis vypadal autenticky, byl však zcela smyšlený. Nastrojený Státní bezpečností jako past.

Herečka, plná obav o svou budoucnost a unavená neustálým tlakem, naletěla. Se synem se pokusila překročit hranice. Byla ale okamžitě zatčena a během soudního procesu přišla další rána: někteří kolegové z divadla se pod tlakem režimu podepsali pod petici žádající její exemplární potrestání. Nakonec byla odsouzena k 15 letům vězení, z nichž si odseděla 10.

Postupný návrat k herectví

Když byla roku 1961 propuštěna, nikdo ji nevítal a nabídky se nehrnuly. Až postupem času se objevily drobné role v divadle. Nakonec ji přijalo Realistické divadlo, kterému zůstala věrná až do své smrti. Hrála i menší filmové role, ale doba její slávy byla nenávratně pryč. Zajímavé je, že její pozdější postavy často zrcadlily její vlastní zkušenost, převážně zlomených žen, které něco ztratily.

Zemřela v roce 1985, krátce před sametovou revolucí. Její příběh začal být veřejně připomínán až po roce 1989 dokumenty a v roce 2019 vyšel biografický film Past. A samozřejmě i díky jejímu synovi, herci Jiřímu Štěpničkovi, který si musel sám projít bolestnou cestu ke smíření s matčiným osudem.

Závěrem

Jiřina Štěpničková měla talent, krásu, odvahu i vůli jít vlastní cestou. Nenechala se zlákat slávou v protektorátu, a přesto ji pozdější změna režimu připravila o část života i kariéru. Její život není jen osobní tragédií. Je to varování, co se může stát, když je kultura v rukou politické moci.

Přesto její příběh nekončí tragédií. Stala se symbolem statečnosti i bolestné ceny, kterou člověk může zaplatit, když stojí za svými hodnotami.

Zdroje: denik.cz, csfd.cz, filmovyprehled.cz