Našla jsem u babičky svou starou hračku z dětství. Byl to „jen“ kýčovitý osel, ale prodal se za 40 tisíc

Vytvořila přes 230 originálních typů hraček, které se vyráběly v mnoha barevných variantách – například gumové figurky, malá zvířátka s harmonikovým trupem či větší zvířata nafukovací. Mezi nimi i plastový lev, kterého děti obzvlášť milovaly. Kdysi oblíbená hračka do kočárku i kamarád starších dětí platí dnes sběratelský unikát a světově uznávaný kus designu. A před časem konečně vstoupila ve známost i samotná autorka.

„Celé roky ležel na dně zásuvky mezi ostatními hračkami. Občas ještě písknul,“ vzpomíná paní Petra, majitelka menší galerie, která nedávno objevila ve věcech po babičce nenápadného plastového lvíčka. Šlo o klasickou pískací hračku s měkkým tělem a kamarádským výrazem, kterou kdysi vyráběl podnik Fatra Napajedla. Z běžné dětské hračky se mezitím stal drahý designový objekt, jak paní Petra záhy zjistila.

Plast, který dýchá poezií

Autorkou ikonické hračky je Libuše Niklová (1934–1981), průkopnice českého průmyslového designu, která dokázala plast doslova proměnit v předměty radosti a estetiky. Vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu ve Zlíně, kde získala základy pro svou pozdější tvůrčí dráhu – novátorskou a experimentální.

Její pískací hračky – vedle „našeho“ lva například čert, medvídek, miminko či holčička – spojovaly technickou jednoduchost s výtvarnou hravostí. Niklová navrhovala také ikonická nafukovací zvířata (např. slon, velbloud, housenka), která dětem nabízela nové možnosti hry i fyzického kontaktu s hračkou.

Příliš brzký a nenápadný odchod

Libuše Niklová spojila celý svůj profesní život s podnikem Fatra Napajedla, kam nastoupila v roce 1954 a kde pracovala až do své smrti – nejprve jako návrhářka v oddělení technického vývoje, později jako členka samostatného designérského týmu. Byla známá svým experimentálním přístupem k plastu: používala nové technologie jako měkčené PVC, tepelně tvarovaný plast nebo harmonikové struktury – a tím zásadně posunula hranice průmyslového designu v tehdejším Československu.

Zemřela náhle v roce 1981 ve věku pouhých 47 let. Ačkoliv její hračky tehdy vlastnily desetitisíce dětí, autorka těchto hraček zůstávala široké veřejnosti v podstatě neznámá.

Druhý život

Pak ale nastalo znovuzrození. O mnoho let později se o zviditelnění matčina díla zasloužil její syn – výtvarník, performer a hudebník Petr Nikl. Právě on inicioval retrospektivní výstavu Fenomén Niklová, která v roce 2010 „odstartovala“ v Moravské galerii v Brně a poté se dostala až na mezinárodní výstavy v Paříži, Tokiu či Benátkách. Petr Nikl slavnou expozici nejen kurátorsky zaštítil, ale také k ní vytvořil poetické a interaktivní instalace, které ukázaly, že design jeho matky má jednak hlubší rozměr, jednak je stále živý. Jeho elementární rysy jsou totiž nadčasové: hravost, imaginace a výtvarná čistota.

„Provedl jsem i testování máminých hraček. Tak, že jsem si s nimi hrál,“ komentoval s úsměvem svou kurátorskou spolupráci uznávaný výtvarník, který je i sám návrhářem hraček.

Triumfální vstup do světových galerií i aukčních síní

Design Libuše Niklové je dnes uznáván jako jeden z vrcholů československého designu. Její práce jsou zastoupeny ve sbírkách muzeí po celém světě, například Muzea dekorativních umění v Paříži, Muzea moderního umění v New Yorku, Uměleckoprůmyslového muzea v Praze či Muzea umění a designu Benešov. Autorka obdržela i řadu prestižních ocenění, v roce 2011 byla in memoriam uvedena do Síně slávy v rámci udílení cen Czech Grand Design – a to jako vůbec první žena.

Také v aukcích dnes přitahují hračky Libuše Niklové mimořádnou pozornost. Například pískací lev z roku 1963, kdysi zakoupený za několik korun, byl v nedávné dražbě aukčního domu prodán za téměř 5000 Kč. Nafukovací slon, další z ikonických kousků, mu šlape na paty. Mají o ně totiž zájem nejen sběratelé retro předmětů, ale i galerie a kurátoři designu z celého světa. Na internetových aukcích se přitom zabydlely už dávno.

Svět obletěla také zpráva o harmonikovém oslíčkovi, který se prodal za 40 tisíc korun. Kdysi někomu tato hračka patřila, jedna z uživatelek v zahraniční diskuzi dokonce nedávno uvedla, že podobný artefakt se „povaluje“ doma u prarodičů.

A to ještě není vše

Vedle samotných hraček mají dnes hodnotu i návrhy, skici, katalogy nebo technické výkresy Libuše Niklové. Některé specializované galerie a sběratelské domy vyhledávají také dobové fotografie dětí s těmito hračkami – každý originální detail má historickou i tržní hodnotu.

Co z toho plyne? Hračky mohou být umělecká díla – a o to je jejich hodnota vyšší; nejen citová, ale i investiční. I proto může přinést náhodný nález zaprášené pískací „cetky z dětství“ mimořádný finanční profit. Otázkou zůstává, zda se té cetky vzdáme, dáme ji vlastnímu dítěti (většina jich je stále funkčních) – nebo ji uložíme do vlastní vitríny. Alespoň na čas.