Celé Česko je jako na trní: Kolo osudu se otočilo a poprvé po 100 letech visí ve vzduchu hrozba

V ulicích Česka se šíří podivná nálada. Lidé nevědí proč, ale cítí tlak. Jako kdyby se blížilo něco velkého a nepříjemného. Tentokrát to ale nejsou tanky, nýbrž demografická bomba s časovačem. Statistiky ukazují čísla, která by dokázala vyděsit i největší optimisty. 

Statistici si mnou oči a kontrolují výpočty podruhé, potřetí, jenže výsledek zůstává stejný. Loni se narodilo v Česku nejméně dětí od vzniku Československa. Tak špatná čísla jsme neměli víc než sto let. Konkrétně se narodilo 84 311 malých Čechů a Češek. Pro srovnání: na začátku dvacátého století se rodilo tři sta tisíc dětí ročně. 

Na jednu ženu připadá průměrně 1,37 dítěte. Jenže k udržení populace by bylo zapotřebí aspoň 2,1. Ještě v roce 2021 to s 1,83 dítěte na ženu vypadalo docela pozitivně. Za čtyři roky však došlo k dalšímu výraznému propadu. Ten naznačuje, že pokud nedojde ke změně, náš národ bude pomalu, ale jistě vymírat.

Porodnice zejí prázdnotou

Doba, kdy si těhotné ženy musely rezervovat místo v porodnici půl roku dopředu, je definitivně pryč. Některé porodnice dokonce zavírají celá oddělení, protože zkrátka nemají komu pomáhat na svět. Podobně jako se v devadesátých letech zavíraly továrny, dnes se zavírají místa, kde se rodí budoucnost. Fronty na místa ve školkách? To je také minulost. Dnešní problém není najít místo pro dítě, ale najít děti pro místa. 

Mladí, kteří čekají na zázrak

Mladí Češi nezahodili představu o rodině do koše. Pořád si říkají „jednou budeme mít děti“, jenže to „jednou“ se posouvá stále dál. Napřed chtějí vystudovat, pak si najít práci, koupit byt, udělat kariéru, procestovat svět… Časový plán vypadá nádherně na papíře, jenže horší je s biologickými hodinami. Ty totiž čekají jen omezenou dobu a pak jednoduše přestanou tikat.

Všichni čekají na lepší časy, lepší podmínky, lepší příležitosti. Jenže zatímco čekají, čas běží a možnosti se zmenšují. Podle výzkumu téměř polovina mladých lidí v republice neměla nikdy dlouhodobý partnerský vztah. 

Brzdou je strach z budoucnosti

K problémům se přimíchává ještě klimatická krize, do které spousta mladých jedinců zkrátka nechce přivést svého potomka. Stávající generace nemá růžové brýle, oproti tomu ale má satelitní snímky tající Arktidy. Klimatická krize samotná možná nerozhoduje o tom, jestli někdo bude mít děti. Často je ale tou posledni kapkou, která převáží misky vah směrem k bezdětnosti.

Dvě třetiny Čechů pociťuje obavy z klimatických změn, zejména kvůli dopadům na budoucí generace. Kdo by chtěl být odpovědný za to, že přivedl dítě do světa, kde možná nebude co jíst ani jak dýchat?

Politici tahají za krátký konec provazu

Zatímco demografové bijí na poplach, politické strany přicházejí s tradičními postupy. ANO podle webu idnes.cz slibuje daňovou výhodu na první bydlení pro mladé do 36 let. SPD chce výhodné půjčky pro rodiny, když jeden z rodičů pečuje o dítě. Jenže peníze nevyřeší pocit nejistoty ohledně budoucnosti planety. Těžko přesvědčíte někoho k rodičovství prémií, když se bojí, že jeho dítě bude žít v pekle.

Současná generace nevnímá výchovu dětí jako životní nutnost, ale jako jednu z možností seberealizace. Před dvaceti lety souhlasilo s větou „žena potřebuje děti k naplnění života“ 65 procent mladých, dnes už jen 22 procent.

Lavina, kterou nezastavíme

Nejhorší zpráva je, že to, co vidíme dnes, je teprve začátek. Do reprodukčního věku vstupují slabé ročníky z druhé poloviny devadesátých let. Generace jejich dětí bude ještě početnějším problémem. 

Projekce ukazují, že za třicet let bude tvořit třetinu populace lidé v důchodovém věku. Takový poměr vytváří neudržitelnou zátěž pro ekonomiku i sociální systém. Podobný problém se řeší nejen u nás, ale i na jiných evropských místech, třeba v Polsku.

Světlo na konci tunelu

Řešení existují, jenže žádné z nich není rychlé ani jednoduché. Dánsko nebo Francie ukázaly, že se dá porodnost zvednout, ale trvalo to dekády systematické práce. Nestačí jen rozdávat peníze. Musí se změnit celá atmosféra ve společnosti. Od toho, jak se díváme na matky s kočárky v tramvaji, až po to, jak firmy přistupují k rodičům. Některé země zkoušejí kratší pracovní týden, jiné masivně investují do péče o děti. 

Frontu na banány za Husáka nahradila fronta do nicoty. A na rozdíl od ovoce, které se dalo dovézt, děti se dovážet nedají. 

Zdroje: seznamzpravy.cz, novinky.cz, idnes.cz