I doktorům z toho spadla brada: Jedí to děti, těhotné i senioři. Přitom je to jedovaté jako kyanid

Když se řekne „nebezpečí v lednici“, většina z nás si nejspíše představí potraviny s prošlou záruční lhůtou, zapomenuté zbytky od oběda nebo třeba plesnivý sýr. Jenomže skutečné riziko může být mnohem rafinovanější, protože nenápadnější – a zároveň překvapivě běžné. Nejde totiž pouze o jídlo samotné, ale také o materiál, ve kterém ho uchováváme.

Nedávné výzkumy naznačují, že dlouhodobé nevhodné používání určitých typů obalů může u některých lidí vést k enormně vysoké zátěži. Odborníci proto preventivně varují nejen tzv. citlivé skupiny před jejich užíváním. Především tím dlouhodobým.

Odstěhoval se do Humpolce?

Nepochybně ano (proč by si to spolužáci vymýšleli?) – ale jen v legendárním filmu dvojice Smoljak-Svěrák. Jinak je totiž hliník takřka všudypřítomný: ukrývá se v alobalu, v jednorázových tácech, ve starém nádobí, ve víčkách od jogurtů. Což však samo o sobě nevadí. Běžný kontakt s hliníkem – rozuměj krátkodobý – nebezpečný není. Je to dobrý kamarád.

Problém nastává ve chvíli, kdy jídlo skladujeme v hliníkovém obalu po delší dobu, a to zejména jídlo kyselé nebo slané: tedy například rajčata, nakládané okurky či citrusy. To už odborníci zvedají varovně prst. Tehdy se totiž může začít dovnitř potraviny uvolňovat měřitelné množství hliníku, jak to potvrdily například studie Německého spolkového institutu pro hodnocení rizik (BfR).

Zatímco občasné použití alobalu není problém, opakované ohřívání, mražení a skladování v tomto materiálu může ve finále zvyšovat celkovou dávku hliníku, kterou tělo přijímá. A jak upozorňuje Evropský úřad pro bezpečnost potravin (EFSA), dlouhodobě vysoký příjem hliníku může mít negativní dopad zejména na nervový systém a ledviny.

Kdo by měl zvýšit obezřetnost?

Úřad EFSA už v roce 2008 stanovil tzv. tolerovatelný týdenní příjem (TWI) hliníku: je to 1 mg/kg tělesné hmotnosti. To znamená, že například dítě o váze 20 kg by nemělo týdně přijmout více než 20 mg hliníku. Přesto některé studie ukazují, že u lidí s jednostrannou stravou a láskou ke kyselým pokrmům a hliníkovým obalům může být tato hranice mohutně a opakovaně překračována. Že si něco takového vůbec ani nedovedete představit? Může být. Ale vzpomeňme na gurmánské masové či rybí pokrmy s oblíbenou přílohou v podobě citronů a okurek, které si babička pečlivě připraví a uloží na pár dní do lednice…

Zvláště ohroženými skupinami jsou přitom právě senioři, dále děti, těhotné ženy a lidé s ledvinovým onemocněním.

Výzkumy BfR navíc upozorňují, že například i v institucionálním stravování (školní jídelny, nemocnice), které je „prvoplánově“ bezpečné a pravidelně kontrolované, se v případě kyselých jídel často může uvolňovat hliník v hodnotách výrazně vyšších, než jsou doporučené limity.

Jak je to možné? Co je příčinou? – Snadná odpověď: můžou za to nepotažené hliníkové tácy (tj. bez svrchní ochranné vrstvy), které se dodnes leckde užívají pro svou sympatickou nesmrtelnost.

Přesto nepropadejme panice

A nejde o chlácholení či zlehčování. Hliník je součástí prostředí, s nímž jsme v kontaktu denně – a lidské tělo si proto s běžným množstvím nějak poradí.

Co však můžeme udělat, abychom to organismu usnadnili?

1. Nevystavovat hliníkové obaly kontaktu s kyselými a slanými potravinami.
2. Neohřívat jídlo v alobalu nebo hliníkových miskách v troubě.
3. Při delším skladování zvolit sklo, keramiku nebo potravinářský plast.
4. …a ideálně (hlavně u dětí a citlivých skupin) preferovat potraviny, které se s hliníkem vůbec nesetkají.

Dobrý sluha či kamarád (ale pod dohledem)

Způsob, jak s potravinami zacházíme, může ovlivnit naše zdraví dlouhodobě. Hliník z obalů se může v organismu nenápadně sčítat – a i když třeba není doslova „horší než kyanid“, dlouhodobé překračování doporučených mezí se může jednorázovému efektu jedu přiblížit.

Změna začíná u informovanosti a následné (klidně jen malé) akce. Stačí pár jednoduchých chytrých úprav v kuchyňských návycích – a to, co míváme v lednici po celý život, může být odteď o něco bezpečnější.

Čokoláda aneb Mýty a výjimky z pravidla

Dobrou zprávou je, že u běžné čokolády zabalené v alobalu se hliníku bát nemusíme. A týká se to i jogurtu či třeba dortů ze svatby (na rozdíl od chlebíčků).

Obal čokolády bývá představuje totiž potažená fólie nebo kombinace hliníku a papíru. Obojí čokoládu chrání před světlem a vlhkostí – a zároveň zabraňuje přímému kontaktu s kovem. Navíc čokoláda není kyselá ani slaná, a tak nehrozí uvolňování hliníku do jejích sladkých hlubin. Totéž platí pro většinu potravin originálně zabalených výrobcem (např. sýry ve fólii, margaríny), protože ten typicky využívá komplexní ochranné vrstvy.

Ano, riziko vzniká hlavně při domácím balení: to není patrně dobrá zpráva pro milovníky babiččiných specialitek, právě do alobalu obvykle s láskou balených. Na druhou stranu je to dobrá zpráva z hlediska prevence. Navíc když víme, jak jednoduše lze alobal nahradit. Takže příště ty okurčičky raději do sklenice.

Zdroje: efsa.europa.eu, enveurope.springeropen.com, bezpecnostpotravin.cz