Babičky tohle jméno dříve považovaly za brak. Dnes se o něj Češi přetahují jako o lístky na Marka Ztraceného

Naše babičky měly velmi v oblibě Jitky, Květy a Marie. V základní podobě zněly honosně a domácké varianty naopak moc mile, takže to byla taková sázka na jistotu. Jenže jejich vnučky dnes tíhnou ke zcela jiným jménům. Svým dcerám dávají jména, která babička kolikrát považovala za úplný nesmysl. Dnes jsou však stále populárnější a rodiče se kvůli němu přetahují jako ve frontě na lístky Marka Ztraceného. Kdo dřív přijde, ten dřív bere. 

Tahle jména se u nás množí jako houby po dešti. Když se podíváte na současné statistiky, zjistíte, že rodiče opravdu v průběhu let změnili své preference, a to docela razantně.

Jak se z císařovny stal vzor pro Čechy

Hebrejský Josef znamená „Bůh přidá“, ale světovou slávu dámská obdoba jména získala díky ženě, která uměla ovládat i ty nejmocnější muže. Joséphine de Beauharnais nebyla žádná nudná šlechtična. Tahle žena dokázala omámit samotného Napoleona natolik, že kvůli ní skoro zapomněl na dobývání světa. Nakonec se s ní však přeci jen rozvedl, protože údajně potřeboval následníka, kterého mu ona dát nemohla. Nicméně i tak zůstala láskou jeho života. 

Pak tu máme ještě další slavnou Josefínu, Josephine Baker. Tahle americká tanečnice to dotáhla z chudých poměrů až na vrchol pařížského showbyznysu. Během druhé světové války dokonce dělala špionku pro francouzský odboj. V Česku dnes žije asi 1 380 Josefín. Možná to nezní jako moc, ale rodičům se tohle jméno líbí čím dál víc. A kdo ví, možná za pár let bude Josefína tak běžná jako dnes Tereza.

Německé jméno jako vyšité

Amálie pochází ze starogermánského „amal“, což znamená práce a činnost. Po staletí ho nosily německé a rakouské princezny, proto to v českých zemích byla jasná známka příslušnosti k vyšší společnosti. Naše babičky k Amálii chovaly takovou nedůvěru, že by ji nejraději vymazaly z kalendáře. A měly k tomu poměrně dobrý (ačkoliv dnes již úsměvný) důvod. 

Kdysi Amálie symbolizovala všechno, co Češi na sousedech nemohli vystát, tedy germanizaci a nadřazenost. Když někdo svou dceru pojmenoval Amálie, bylo jasné, kam patří a co si o sobě myslí. Přitom i v Česku našla Amálie své slavné nositelky, třeba dceru známého malíře Amálii Mánesovou.

Dnes máme v republice 6 320 Amálií. Slaví svátek 10. července, takže pokud nějakou znáte, označte si termín v kalendáři.

Revoluce v babiččiných představách

Rozálie má původ v latině, kde „rosa“ znamená růže. Ačkoliv jméno zní na první dobrou poeticky, babičkám obvykle vadí, že nahrazuje typicky české jméno, kterým je Růžena. Rozálie je tedy vnímána jako zbytečná zahraniční náhražka domácího označení a tak trochu brak. Asi jako kdybyste si místo českého piva v hospodě objednali americké. Neurazí, ale nenadchne. 

Co však jedna generace zavrhne, ta další si zamiluje. Dnes tak v Česku žije 3 848 Rozálií. 

Cizí jména nesměla přes práh

České národní obrození se snažilo očistit naši kulturu od všeho německého. Jména, která jsou přejatá ze zahraničí, tak byla brána jako součást kulturního útlaku. Starší generace tak jednoznačně preferovala česká jména, jako je Marie či Anna. Ještě v padesátých letech minulého století vévodila jména jako Jitka, Květa nebo Božena. 

Současní rodiče hledají jména s příběhem, ale ne moc obvyklá. Chtějí být originální, ale ne zas příliš, aby je sousedi neodsoudili. A zmíněná jména tohle perfektně splňují.

Město versus venkov

Zajímavé je, že jména jako Josefína a Amálie jsou populárnější ve městech. Takže když pak vnučka dorazí na prázdniny za babičkou na venkov, možná několik těch jedovatých poznámek směřujících k jejímu jménu padne. Mezi úplně nejoblíbenější česká jména určená pro slečny však stále spadá Eliška, Tereza, po desítky let populární Anna a Adéla s Natálií. 

Zdroje: en.wikipedia.org, cs.wikipedia.org, cs.wikipedia.org