Češi dávají do bramboráků přísadu, kterou by Ital nestrčil do pusy ani při hladomoru. Radši by snědl vlastní botu

Na první pohled se zdá, že česká a italská kuchyně nemohou mít mnoho společného. Zatímco u nás vládnou brambory, česnek a smažené speciality, na jihu Evropy kralují těstoviny, olivový olej a čerstvá zelenina. Přesto existuje jídlo, které by se v obou zemích dalo považovat za symbol lidové kuchyně. U nás patří k víkendovým klasikám, v Itálii má své příbuzné v podobě placek a fritovaných pokrmů. Zatímco Italové si svou verzi neumí představit jinak než lehkou a jednoduchou, Češi do něj přidávají něco, co by na Apeninském poloostrově neprošlo. 

Na diskuzní síti Reddit dokonce zazněl komentář, kde uživatel tvrdí, že jako Ital by radši při hladomoru snědl vlastní botu, než udělat takovou chybu v kuchyni. Právě tato zvláštní přísada je ale tím, co českou kuchyni odlišuje. Nejde o brambory, česnek ani majoránku. Ty by Italové akceptovali. Jde o surovinu, kterou my považujeme za samozřejmou a chutnou, ale oni by ji do smaženého pokrmu nikdy nepřidali. U nás se bez ní neobejde žádná správná variace na tuto pochoutku. Někteří kuchaři dokonce tvrdí, že bez této ingredience by celé jídlo ztratilo svůj charakter. A cizinci, kteří ji ochutnají poprvé, často dlouze přemýšlejí, co vlastně způsobuje tak specifickou chuť.

Bramborák, česká legenda

Bramborák je jedním z těch jídel, které provoní celou ulici. Kdo ho někdy smažil doma, ví, že vůně česneku, majoránky a opečených brambor je nezaměnitelná. Každý kraj má svou variantu. Někde se připravuje tenký a křupavý, jinde se peče silnější „cmunda“ na plechu. Základem je vždy strouhaný brambor, vajíčko, mouka a koření. A v mnoha českých domácnostech se přidává i hrst kysaného zelí, které těstu dodá šťavnatost, jemnou kyselost a pikantní chuť. Některé rodiny navíc přidávají uzené maso nebo škvarky, což jídlo posune do ještě vydatnější roviny, ale právě zelí zůstává tím, co dodává celku jedinečný charakter.

Pro Čechy je kysané zelí symbolem domácí kuchyně. Od knedlo‑vepřo‑zelo přes segedín až po polévky. V bramborácích má roli nejen chuťovou, ale i praktickou. Zelí drží těsto vláčné a pomáhá vytvořit křupavý okraj. Italové by ale při pohledu na takovou kombinaci jen nevěřícně kroutili hlavou. V jejich kuchyni má zelí jen omezené využití, a kysaná varianta je pro ně příliš těžká a výrazná. Do fritovaných placek by ji nikdy nepřidali. Považovali by to za gastronomický omyl. Zatímco my si bez něj neumíme představit pořádný oběd v hospodě, oni by raději sáhli po lehkém italském předkrmu nebo zeleninovém salátu.

Historie a tradice

Přidávání zelí do bramboráků má dlouhou tradici zejména na venkově. Kysané zelí bylo dostupné po celý rok a zajišťovalo cenné vitaminy během zimy. Spojení s bramborem dávalo smysl nejen chuťově, ale i nutričně. Tento zvyk přetrval dodnes. Mnozí lidé si bez „cmundy po Kaplicku“, tedy bramboráku se zelím, nedokážou představit poctivou hospodskou klasiku. V regionálních kuchařkách z 19. století lze najít recepty, které už tehdy zdůrazňovaly spojení brambor a zelí jako ideální způsob, jak nasytit velkou rodinu levně a vydatně.

Jak by reagovali Italové

Zatímco český strávník si u piva s chutí dá talíř bramboráků se zelím, Ital by si raději dopřál lehké frittaty z cukety, mrkve nebo sýra. Představa, že by do bramborové směsi přidal kysané zelí, by mu připadala absurdní. V jejich gastronomické filozofii musí jídlo působit svěže a jednoduše, zatímco česká varianta je pro ně těžká a příliš vzdálená jejich vkusu. Někteří italští šéfkuchaři dokonce otevřeně říkají, že kombinace brambor a kvašené zeleniny je něco, co by nikdy nedali hostům na talíř.

Chuť, která rozděluje světy

Až si příště budete smažit bramboráky a přihodíte do těsta hrst kysaného zelí, vzpomeňte si, že děláte něco, co by Italové možná nikdy neochutnali. Pro nás je to ale chuť, která patří k české tradici stejně jako houby v lese nebo vůně čerstvě upečeného chleba. A možná právě v té odlišnosti je kouzlo. Protože jídlo není jen o sytosti, ale i o identitě a vzpomínkách. A kdo ví, třeba se jednoho dne i na Apeninském poloostrově najde odvážný kuchař, který tuhle kombinaci představí svým hostům jako originální specialitu z Česka.

Zdroje: apetitonline.cz, transamericainstitute.org, bbc.co.uk