Tenhle film zamotal hlavu celému Česku. Jen výjimečně inteligentní diváci ho pochopili

Na horních příčkách žebříčků filmových databází najdeme i snímky, ze kterých se nám pořádně zavaří mozkové závity. I přes jejich vysoké hodnocení, všemožná ocenění a uznalé pokývání hlavami filmových kritiků je mnoho lidí označí za nesrozumitelné a zdlouhavé. Do téhle škatulky patří i počin Andreje Tarkovského z roku 1972, který vznikl jako sovětská odpověď na Kubrickovu 2001: Vesmírnou odyseu, ale vydal se zcela jiným směrem.

Pojďme si představit počin, který zamíchal kartami v žánru mysteriózní sci-fi.

Příběh a hlavní zápletka

Děj začíná zdánlivě jednoduše. Psycholog Kris Kelvin dostane úkol odletět na orbitální stanici, která obíhá kolem planety Solaris. Jeho mise má zjistit, proč posádka výzkumné stanice podléhá psychickým problémům. Už po příjezdu je ale zřejmé, že vědecké prostředí se změnilo v podivnou noční můru. Část posádky zemřela, zbytek se pohybuje na hranici šílenství a na stanici se objevují nečekaní hosté. Jsou to návštěvníci, které planetární oceán vytváří z lidských vzpomínek a potlačených traumat.

Kelvin se tak ocitá tváří v tvář své dávno mrtvé manželce Hari, která se náhle zjevuje jako živá žena. Přichází nevyhnutelné otázky: je to skutečná Hari, nebo jen projekce jeho bolesti? Je skutečná jen ta první nebo obě? A když obě, jsou totožné? V čem tkví její podstata? A můžeme tuto podstatu vůbec poznat?  Může mít tahle verze, byť stvořená z paměti, vlastní vědomí a city? A má vůbec právo na existenci?

Pomalý ale intenzivní děj

Pokud někdo čeká klasické sci-fi plné akce, nejspíš si film úplně neužije. Jak už napovídá trailer, Solaris má táhlé až meditativní tempo, v němž dlouhé záběry sledují přírodu, vodní hladinu nebo tiché chodby stanice. Tarkovskij byl přesvědčen, že film má být v určitém smyslu básní, a ne jenom zobrazením děje. A tak se v tomhle snímku místo efektních triků tkví vizuální poezie, která se dotýká nejhlubšího podvědomí diváka. To, co mnozí vnímají jako příliš zdlouhavé scény, ostatní cení za intenzitu. Na československé filmové databázi to skvěle shrnul jeden z recenzentů: „Solaris je film fascinující – z mnoha důvodů. Na své si přijdou například oči – obrazy, které Tarkovský servíruje, jsou splněným snem každého vizuálního gurmána… Solaris je film výjimečný i myšlenkově…“

Filosofické otázky

Pod povrchem se neodehrává drama o setkání s mimozemskou civilizací, a vlastně se ani moc neřeší fakt, že hlavní hrdina cestuje k jiné planetě. To je zde v podstatě bráno jako běžná věc. Hlavní pointa filmu je ve filosofických otázkách lidského vnímání, vině, odpovědnosti a skrytých emocích. Objevují se zde i taková témata jako „co je vlastně skutečné a co je pouze produktem naší mysli?“ a mimo jiné i to, do jaké míry jsou naše city relevantní a jak se proměňují.

Srovnání s podobnými filmy

Stejně jako Kubrickova 2001: Vesmírná odysea nebo Lynchův Mulholland Drive patří Solaris k filmům, které diváka nutí k opakovanému sledování a neustálému přemýšlení. Je to dílo, které v podstatě není možné zhlédnout pouze jednou a mít splněno. A stejně jako například mega hit Interstellar, i Solaris se snaží přimět diváka k pochybnostem a přemítání o životě ještě dlouho po závěrečných titulcích.

Nechte se vést

Tenhle film se dá nenávidět i milovat, ale co mu nelze upřít je jeho schopnost zarýt se hluboko pod kůži a tam zrát. Není to sice žádné vesmírné dobrodružství v hollywoodském stylu, které má spád a ohromují nás vizuální efekty, ale to zdařile kompenzuje excelentní kamerou, minimalistickými scénami, kde je prostor pro přemýšlení a atmosféru, která s námi rezonuje. Tarkovskij vytvořil snímek, který není snadné pochopit ani po desátém zhlédnutí, ale možná právě proto se stal legendární. Každý divák si v něm může najít vlastní interpretaci, někdo příběh o ztrátě a smíření, jiný filosofickou esej o povaze reality, stačí jen otevřít mysl a poddat se. Tak schválně do jaké interpretační skupiny budete patřit vy.

Zdroje: csfd.cz, en.wikipedia.org, kulturio.cz