Za socialismu luxus pro smetánku: V restauraci, kde jedli Karel Gott a Jan Werich, dnes potkáte jen holuby

Restaurace nejsou a nikdy nebyly pouze místem, kde se člověk nají. Jsou to společenské prostory, kde se odehrávají příběhy, rodí se vzpomínky. Nebo se v nich zrcadlí doba jejich vzniku. Každý restaurační podnik má svou atmosféru, své stálé hosty i svůj osud. A vždycky to tak bylo. Za totality byly některé restaurace legendární, ale dnes už je odvál čas.  

Za socialismu neměli lidé tolik možností kulturního vyžití jako dnes. Nebyly počítače a televize měla jeden, později dva programy. Na kino došlo občas, na divadlo, koncert či výstavu příležitostně. A proto byla návštěva restaurace, kavárny nebo běžné hospody docela vítanou společenskou aktivitou. A na některé z nich se dokonce dodnes vzpomíná.

Restaurace a hospody za totáče

Tehdy nebyla restaurační zařízení soukromá jako dnes, nýbrž spadala pod komunální podnik Restaurace a jídelny. V těchto podnicích se zpravidla odehrávalo to, co i nyní: stravování, popíjení, oslavy, v některých podnicích, tedy hlavně v Praze a ve větších městech, býval večerní program. Restaurace a hospody byly zařazeny do čtyř kategorií. A provozovna tomu také odpovídala. Včetně cen. Ve čtyřce byl sice špinavý ubrus, ale zase tam pivo stálo 1,70 Kčs.

Stravování se mělo přísně držet norem a tabulek, ale „kdo nekradl, tak okrádal rodinu, a tak se šetřilo hlavně na mase. Nejen, že se dávaly menší porce, ale místo kýty se používalo plecko, místo svíčkové ta falešná, místo zadního hovězího přední. A místo smetany mléko. A často se stalo, že to hosté ani nepoznali. A točit pivo pod míru bylo běžnou praxí. Ceník byl stanoven podle kategorie restaurace.

Návštěva „lepší“ restaurace byla společenskou záležitostí

Mnohdy si člověk připravil chutnější pokrm doma, ale „vyjít si do podniku“ to tehdy bylo v módě. Dámy předvedly nové šaty, muži pohovořili o zdražení piva o 20 haléřů, zahráli si karty nebo vzadu za lokálem potají hazard. Ani s obsluhou v restauracích to nebylo vždycky snadné. Do 50. let tam pracovali číšníci, kteří se vyučili ještě za první republiky, eventuálně jejich žáci. A to měla obsluha v restauracích vysokou úroveň. Později šel dělat „pingla“ kde kdo; to znamená, že se v podnicích objevili lidé bez potřebné kvalifikace. A podle toho to také vypadalo: hosté nespokojení, personál hrubý a nepříjemný.

Vyhlášené pražské podniky

Pojďme krátce nahlédnout také do těch lepších restaurací. A rovnou zůstaňme v Praze. Na úrovni byla restaurace a pivnice U Fleků, kam se vždycky chodilo na Flekovský tmavý 13° ležák a na guláš. Hodně se chodilo do hostinců: U Pinkasů, U Holubů, U Kalendů či U tygra.

A pak tu byla restaurace, která byla za komunismu skutečně vyhlášená a patřila k atrakcím té doby. V 60.-80. letech byla  v Československu čímsi naprosto výjimečným. Běžné podniky nabízely svíčkovou a řízek, ty nižší kategorie guláš a smažený sýr. A najednou čínská kuchyně…

Čínská restaurace ve Vodičkově 19

Zajít si do čínské restaurace ve Vodičkově ulici na večeři, to byla pro běžného občana mimořádná společenská událost. V určitém období bylo nezbytné provést rezervaci. Do „Číny“ chodili běžně hlavně umělci od herců až po výtvarníky a spisovatele, diplomaté, podniky si tam vodily zahraniční návštěvy.

Traduje se, že k těm vyvoleným, kteří čínskou restauraci často navštěvovali, patřil i Jaromír Hanzlík. Tato restaurace byla v oněch dobách jedinou možností, jak ochutnat asijské jídlo. I když mnohá z nich byla přizpůsobena českému vkusu a bambusové výhonky nahradil kedluben nebo zelí. Atmosféra v restauraci byla slavnostní, počínaje čínskými dekoracemi s červenými lampiony a konče exotickou hudbou.

Když se však po sametové revoluci otevřely hranice a také trh, začaly vznikat desítky nových podniků a čínská restaurace ve Vodičkově ulici ztratila svůj výjimečný status. Z kdysi prestižního lokálu se stala už jen nostalgická vzpomínka. A proto se dnes říká, že: „Dřív tam večeřel Hanzlík, dnes tam večeří holubi.“

Jak to tedy s čínskou restaurací v Praze bylo

• Otevřela se v 50. letech a byla jednou z prvních čínských restaurací v Evropě. Vznikla díky „gestu přátelství“: Československo darovalo Číně traktor a Mao Ce-tung na oplátku poslal do Prahy své kuchaře, aby tu založili podnik s autentickou čínskou kuchyní.
• Interiér byl luxusní: ebenový nábytek, lampiony, sošky dynastie Ming, porcelán s vlastním znakem.
• Na poklady orientální kuchyně tam chodila celá naše smetánka: Karel Gott, Waldemar Matuška, Eva Pilarová, Jan Werich, Miloš Forman, straničtí potentáti, diplomaté a zahraniční hosté.

• Po roce 1989 už nebyla exotická kuchyně raritou; asijské restaurace se u nás rozšířily jako houby po dešti.
• Čínská restaurace postupně začala chátrat a v 90. letech už nepatřila mezi prestižní podniky, spíše ze setrvačnosti přežívala.
• Dnes už původní čínská restaurace ve Vodičkově ulici neexistuje.

Zdroje: Wikipedie, JímeTo, FreshIPrima