Byla vyhlášena nejděsivější česká pohádka všech dob. Až ji na Vánoce znovu pustí, děti radši hned pošlete spát

Pohádky mají v dětech probouzet pocit bezpečí a jistotu, že i když se ve světě objevuje zlo, dobro vždy zvítězí. Československá televize jich natočila desítky s tím, že některé dávají v televizních reprízách dodnes, zatímco některé jsou tak trochu zapomenuté. A právě mezi takové, z poloviny osmdesátých let, se řadí dnešní kousek. Ten je specifický nejen tím, že má hororové prvky a děti z něj mohly být pěkně vyděšené, ale ještě má exotický rozměr.

Režisérka Svatava Simonová učinila odvážný krok, když sloučila československou pohádku s japonskými pověstmi. Kostýmy, líčení a dekorace napodobují Dálný východ, zatímco herecké obsazení je ryze české. Hrdinové se jmenují Džiró, kterého ztvárnil Pavel Trávníček, a Jukiko.

Koktejl děsu

Na filmu děsí především výprava: masky, grimasy, tance a hudba. Vzpomínky diváků se často vracejí k hypnotickému tanci a k říkance, která v kombinaci s hudbou Ladislava Simona budí dodnes mrazení: „Vyju hlady, vyju hlady, žeru krávy, psy i hady.“ Filmové články to dodnes citují jako klíčový moment, který z pohádky dělá první hororový zážitek malého diváka. Hutnou atmosféru trefně shrnuje recenze na československé filmové databázi: „Tohle měla být pohádka? Hernajs, to byl chvílemi horor. Ač téměř otřelý televizní divák jsem se při prvním tanci Jamamby pořádně vylekal a naskočila mi husí kůže.“

Temné pohádky

Naše kinematografie uměla temné pohádky už dávno před Jamambou. Juraj Herz je na to opravdovým odborníkem, a již v 70. letech přinesl dvojici filmů, které jsou definicí pohádkového hororu. Panna a netvor proměňuje známý motiv Krásky a zvířete v gotický příběh, který zneklidní i dospělého protřelého diváka. Deváté srdce je zase kombinace pohádkového fantasy s prvky hororu, a recenze se shodují, že má „…opravdu výbornou atmosféru spolu s dokonalou hudbou Petra Hapky. Soundtrack zde opravdu nemůže být lepší.“

Výčet strachu zde ale zdaleka nekončí. Devadesátá léta přidala několik televizních titulů, které si dodnes mezi diváky udržují pověst skutečně intenzivních zážitků. Patří mezi ně především Spravedlivý Bohumil o princezně s černou tváří, která v zámecké kapli trhá stráže na kusy.

K podobně vizuálně působivým patří také Anička s lískovými oříšky, jejíž maska němé ovce nutila děti skákat pod peřiny a raději se na obrazovky nedívat. A výčet můžeme klidně zakončit Jezerní královnou, ve které je krutá vládkyně podvodního království čistým ztělesněním zla.

Co na to dětský divák?

Dnešní rodiče někdy váhají, zda dětem pouštět staré původní pohádky. Pojďme si říct, že pro malého diváka to může být skutečně velmi intenzivní zážitek, a jak bylo řečeno v úvodu, pohádky by přece měly sloužit jako srozumitelný nástroj pro rozpoznání dobra, zla, morálních hodnot a v útlém dětství slouží jako ujištění, že svět funguje spravedlivě.

Nicméně je nutné se na to podívat i z druhé stránky, kdy menší dávka takové podívané může dětskému publiku pomoci prožít, zvládnout a překonat strach. Samozřejmě s pomocí nějakého dospěláka, který bude případnou oporou v náročných chvílích na obrazovce.

Pohádka pro otrlé

Dobrou zprávou je, že si tenhle opravdu specifický kousek můžete pustit, a to celkem jednoduše, buď v archivu iVysílání České televize, nebo je dostupný na webu Youtube. Se svou krátkou stopáží může vyplnit část víkendu a zkrátit propršené odpoledne, a to ať už ze zvědavosti nad českou experimentální tvorbou osmdesátých let, tak jako nostalgický výlet do dětství, kdy nám dost možná tahle pohádka způsobila pár bezesných nocí.

A jestli ji budete chtít sdílet se svými potomky nebo vnoučaty, nezapomeňte, že se správným přístupem máte skvělou příležitost malé diváky zocelit.

Zdroje: csfd.cz, ceskatelevize.cz, ceskatelevize.cz