Herečka, kterou milovalo celé Československo. V dnešní době působí, jako by přiletěla z Marsu s alobalovou čepičkou

Když se v roce 1977 objevila na televizní obrazovce, proměnila svou hereckou práci v nástroj ideologického působení. Seriál, napsaný Jaroslavem Dietlem a režírovaný Jaroslavem Dudkem, zachycoval život prodavaček v potravinách, ale prostřednictvím každodenních situací předával divákům hodnoty normalizační společnosti: kolektivismus, pracovitost, obětavost a socialistickou uvědomělost. A přestože obraz plných pultů a ochotných prodavaček kontrastoval s tehdejší realitou, diváci si seriál zamilovali. V čele s jeho hlavní hrdinkou Annou Holubovou.

Tato role současně položila základ ústřední kapitoly herecké kariéry její představitelky: jako herečky, která vložila své umění do služeb moci a propagandy. V Ženě za pultem napsala Jiřina Švorcová první kapitolu svého veřejného působení, které mělo ovlivnit celé generace.

Od herečky k agitátorce

Jiřina Švorcová se brzy se stala jednou z nejvýraznějších osobností hereckého souboru Divadla na Vinohradech. Měla kultivovaný projev, pevnou dikci, neokázalou jistotu i půvab. Byla typem herečky, která vyzařuje řád a disciplínu: vlastnosti, které tehdejší režim potřeboval a propagoval. Když v roce 1948 vstoupila do Komunistické strany, nebylo to ojedinělé rozhodnutí; mnoho mladých umělců tehdy věřilo, že nová éra přinese spravedlnost a rovnost. U Švorcové se však víra proměnila v celoživotní loajalitu, téměř urputnou. A zcela zaslepenou.

Její kariérní politicko-herecká eskalace začala v sedmdesátých letech. Normalizace proměnila umění v nástroj kontroly a morálky – a Jiřina Švorcová stála v jejím čele. Zářila v rolích, které měly „vychovávat“. V Ženě za pultem tak prodávala nejen zboží, ale i ideály. Každý díl seriálu byl lekcí o poctivosti, loajalitě, obětavosti a víře v kolektiv. V Okresu na severu, dalším normalizačním seriálu, zase ztělesňovala neochvějnou stranickou funkcionářku, která bojuje proti „rozvratným živlům“.

Švorcová byla vynikající recitátorka, není tedy divu, že její hlas a rétorický um se přenesl i mimo kameru a rozhlas, se kterým rovněž spolupracovala. Jako předsedkyně Svazu českých dramatických umělců a členka Ústředního výboru KSČ pronášela projevy, které by dnes zněly jako scénáře z propagandistických filmů: o morálce socialistického umělce, o nebezpečí západní dekadence, o vděčnosti vůči straně. Podílela se také na přípravě a prezentaci tzv. Anticharty v roce 1977. A v návaznosti na to dostávala role, o kterých se mohlo jejím nestranickým kolegyním jen zdát.

V jednom ze svých veřejných vystoupení pronesla: „Umělec nesmí stát stranou, jeho úkol je pomáhat lidu budovat socialismus.“ Věta, která shrnovala její politické přesvědčení, vymezovala zároveň hranici, kterou mnozí ze Švorcové hereckých kolegů odmítli překročit.

Ideál (spíše než socialismus) s lidskou tváří

Kdo vyrůstal v tehdejším Československu, měl Jiřinu Švorcovou doslova každý týden. A měl ji docela rád, navzdory její politické přemrštěnosti. Její postavy byly totiž čisté, obětavé, pracovité, slušné. Měla charisma, které vzbuzovalo důvěru. A právě díky tomu herečka představovala ideální nástroj k šíření ideologie. Tak nenásilnému, jako by to byla prostá pravda o světě.

Prominentní a ideologicky nanejvýš užitečná herečka dostávala prestižní vyznamenání: Řád Vítězného února, titul národní umělkyně. Byla tím, čemu se tehdy říkalo „vzor socialistické ženy“ – a zároveň někým, kdo pomáhal vytvářet hodnoty, které formovaly celé generace.

Pro děti a mládež vyrůstající v sedmdesátých a osmdesátých letech byla symbolem jistoty. Když mluvila o poctivosti a práci, znělo to jako pravda. Dnes by ale působila jako postava z jiného světa – její neochvějnost, absence pochybností, kolektivní oddanost by zněly jako ozvěna planety, na kterou jsme ztratili mapu.

Po listopadu pád

Po roce 1989 se Jiřina Švorcová ocitla v izolaci, přestože komunistické tribuny neopustila až do konce svého života. Neodvolala své přesvědčení, neomluvila se. Zůstala věrná straně i ideálům, které proklamovala po celý život. V rozhovorech po revoluci opakovala, že socialismus nebyl chybou, ale nepochopením. Ztratila profesní příležitosti, ale nikoli jistotu. Před všemi socialistickými a komunistickými zločiny se definitivně rozhodla zavřít oči. Totalitní nesvobodu nevnímala, protože ji nezasáhla…

„Zradila bych sama sebe,“ opakovala i v jednom z posledních rozhovorů. Pro část veřejnosti se stala symbolem slepé víry, pro jinou symbolem nezdolnosti. Jak to bylo doopravdy s opravdovostí jejích ideálů, se patrně nedozvíme. Pořad z cyklu Po stopách hvězd o Jiřině Švorcové odmítla Česká televize v říjnu 2008 odvysílat. Tehdejší tiskový mluvčí ČT vysvětlil, že dokument působí jako obhajoba hereččiny komunistické angažovanosti i zločinného režimu jako takového.

Jiřina Švorcová zemřela v roce 2011, a s ní i kus jedné šílené epochy, kdy herectví mohlo být nástrojem moci a využívání herců (a jejich celospolečenského vlivu) politickým kapitálem.

„Z Marsu“ do našich učeben

Z odstupu času se nabízí otázka: byla Jiřina Švorcová obětí režimu, nebo jeho dobrovolnou součástí? Odpověď není jednoznačná. Jiřina Švorcová byla nepochybně talentovaná herečka, která dokázala přesvědčit miliony diváků. Jenže svůj talent vložila do služeb systému, který zneužíval kulturu jako nástroj manipulace, propagandy, moci.

Její příběh proto není jen povídáním o jedné herečce. Je to příběh o tom, jak se může umění stát zrcadlem moci – a jak snadno se v tom zrcadle může ztratit člověk.

Na dnešní děti může působit Jiřina Švorcová jako postava z jiného vesmíru. V době, kdy se autenticita měří upřímností a nikoli oddaností, působí její svět cize, nepochopitelně. Přesto i tato vzdálenost má hodnotu. Připomíná, že umění může být mocné, ale i nebezpečné, pokud se z něj stane nástroj čehokoli.

Jiřina Švorcová zůstává symbolem hereckého talentu, který byl zneužit. Ať už dobrovolně, nebo nedobrovolně. A odtud se rodí i jasné memento: když se umění spojí s mocí, vždycky to někdo zaplatí.

Zdroje: ceskolipsky.denik.cz, ct24.ceskatelevize.cz, csfd.cz