Přestaňte se trápit výběrem na Netflixu: Naše babičky měly film, kterému se dodnes nic nevyrovná

Svět nezačal být barevný až s příchodem sociálních sítí a festivalů. Stačí sfouknout prach ze starých alb a zjistíme, že ti lidé, které se dnes šourají po bytě v papučích, bývali dost možná větší frajeři než my. Potvrzuje to jedno dílo, které není pouhou vzpomínkou na mládí, ale důkazem, že touha žít po svém byla a je v každé době úplně stejná.

Je těžké si představit vlastní babičku, jak v sedmnácti utíká oknem za klukem. Nebo dědu, jak se rve kvůli holce a kašle na autority. My na ně spíše pohlížíme jako na seriózní členy rodiny, kteří úzkostlivě pečují o své zdraví a vnoučata. Jenže, i oni měli svá „telecí léta“, kdy jim hormony zatemňovaly mozek a jediné, na čem záleželo, byl ten elektrizující pohled protějšku na druhé straně místnosti.

Bylo to v dobách, kdy svět kolem nebyl tak pestrobarevný a možnosti byly osekané na kost. Ale o to intenzivněji se prožívalo všechno, co jen trochu vybočovalo z řady. Stačilo pár akordů na kytaru, džíny a pocit, že aspoň na pár týdnů jste daleko od rodičů a školního řádu. Vzduch voněl jinak, svoboda chutnala sladčeji a pravidla se zdála být od toho, aby se porušovala. A právě tuhle atmosféru, kdy se dětská nevinnost láme v touhu po dospělosti, se stala základem pro film, který tehdy doslova zbořil kina.

Zajímavosti z natáčení

Když se v roce 1964 objevili v kinech Starci na chmelu, působilo to jako zjevení. Do té doby byla plátna plná spíš budovatelského patosu, a najednou přišel režisér Ladislav Rychman se scenáristou Vratislav Blažkem a naservírovali lidem čistokrevný muzikál. A ne ledajaký. Byl to první československý počin tohoto druhu a dodnes je vlastně unikátní tím, že hlavní hrdinové v něm netančí ani nezpívají, tedy alespoň ne svými hlasy. Příběh Hanky a Filipa, dvou studentů, kteří na chmelové brigádě hledají kousek soukromí a svobody v podkroví školy, přesně zachytil to, čemu doba moc nepřála.

Vedle příběhu, bylo unikátní i jeho zpracování. Tvůrci toužili vytvořit velkolepou podívanou na širokoúhlém formátu Cinemascope se čtyřkanálovým zvukem, což byla tehdy technologická špička. Jenže to lezlo do peněz. Rozpočet se natáhl takovým způsobem, že barrandovské vedení nakonec bouchlo do stolu a zatrhlo celému štábu prémie. Aby toho nebylo málo, točilo se na Žatecku a v ateliérech až na podzim.

Jestli jste někdy viděli chmelnici v říjnu, víte, jak může být smutný pohled na seschlé šedivé šlahouny. Filmaři si ale poradili po svém, chmel prostě uměle dobarvili. A pokud se budete dívat pozorně, můžete si v některých záběrech všimnout, že herci mají ruce zelené od barvy.

Hvězdné manýry? Kdepak, nechtěli tam hrát

Dnes si neumíme představit v roli intelektuála Filipa nikoho jiného než Vladimíra Pucholta. Jeho civilní, lehce roztržitý projev je naprosto nenahraditelný. Přitom chybělo málo a Pucholt ve filmu vůbec nebyl. O roli nestál. Scénář mu připadal moc moralizující, muzikály nemusel a v hlavě měl spíš natáčení Černého Petra s Milošem Formanem. Režisér Rychman si ho musel vyvzdorovat nejen u něj samotného, ale i u schvalovací komise, které se tenhle „divný kluk“ moc nezdál. Je paradoxem, že herec, který se stal idolem generace, později emigroval do Anglie a poté do Kanady, vystudoval medicínu a stal se uznávaným pediatrem.

Ještě kurioznější to bylo se záporákem Honzou. Toho si střihnul Miloš Zavadil, ale roli se bránil se zuby nehty. Chtěl být za hrdinu, ne za podrazáka v černém triku. Původně měl Honzu hrát Josef Laufer, jenže ten se prý některým lidem ze štábu zdál příliš exotický. Tak ho obsadili alespoň do role jednoho z kytaristů, kteří filmem provázejí. Zavadil nakonec roli vzal a ironií osudu mu tenhle „padouch“ otevřel dveře do světa. Film viděl ředitel Vídeňské státní opery, Zavadil se mu zalíbil a přetáhl si ho do Rakouska. Tam se pak stal hvězdou muzikálů a později se věnoval chovu koní.

Hudba, která klame tělem

Co dělá Starce nesmrtelnými, je muzika. Trojice Bažant, Malásek a Hála stvořila hity, které zlidověly prakticky okamžitě. „Chmel je naše zlato“ nebo „Milenci v texaskách“ zná každý, kdo někdy seděl u táboráku. Jenže ve filmu je to s písničkami trochu složitější. Herci totiž jen otevírali pusu na playback. Písně za ně odzpívala tehdejší elita, a to Karel Gott, Josef Zíma, Jana Petrů nebo Karel Štědrý.

S písní Milenci v texaskách je to zamotané ještě víc. Ve filmu zazní hned v několika verzích, ale ani jedna není ta, kterou známe z rádií. Slavná verze, která se hraje dodnes, vznikla až dodatečně. Ve filmu se texty různě mění a až v pátém provedení se shoduje alespoň poslední sloka. Ikonická choreografie Josefa Koníčka taky nevznikla jen tak. Tanečníci se vybírali na konkurzech po celém Československu a z dvanácti set uchazečů sítem prošla jen hrstka. Dokonce i jeden z tanců, „Hot Needle“, vznikl náhodou, když choreograf viděl jednoho komparzistu, jak si jen tak z radosti poskočil při rozcvičce.

Smutný osud hlavní hrdinky

Zatímco film je plný optimismu a mladistvé energie, osud jeho hlavní ženské hvězdy byl o dost krutější. Ivana Pavlová, která hrála krásnou Hanku, byla původně tanečnicí. Po obrovském úspěchu filmu jí všichni předpovídali velkou hereckou kariéru. Ona ale dala přednost tanci, což se jí bohužel stalo osudným. Tři roky po natáčení ji na jevišti vážně zranila hlavu a páteř těžká rekvizita. Když se jako následek úrazu dostavila epilepsie, v pětatřiceti letech musela s profesionálním pohybem nadobro skončit.

Přes všechny tyhle peripetie, překročené rozpočty a komplikované castingy vzniklo dílo, které má co říct ještě dnes. Digitálně restaurovaná verze z roku 2016 jen potvrdila, že Starci na chmelu nejsou jen zaprášenou vzpomínkou pro pamětníky. Je to film o mládí, který nestárne, i když jeho protagonisté už dávno nejsou sedmnáctiletí. Takže až budete příště bezradně bloudit menu vaší televize, vzpomeňte si na Hanku a Filipa. Stojí to za to.

Zdroje: csfd.cz, filmovyprehled.cz, novinky.cz