Archeologové narazili na podivný objekt starý 11 000 let. Nahání husí kůži i těm, které historie běžně nezajímá

Rok 2025 patří k rokům, kdy se archeologové skoro nestíhají nadechnout. V lese u Mezné na Táborsku se našel žárový hrob se čtyřmi bronzovými náramky a keramikou starou víc než dva a půl tisíce let, v egyptském Džanetu zase vyšla na světlo hrobka faraona Šešonka. To je ale pořád nic oproti nedávnému nálezu na blízkém východě.

Ještě významnější, než předchozí zmíněné nálezy na Táborsku a Egyptě, je ten na jihovýchodě dnešního Turecka. Kamenité kopce nad pláněmi Horní Mezopotámie se v posledních letech proměnily v jedno velké naleziště dějin. Z učebnic je známé hlavně Göbekli Tepe, považované za nejstarší chrámový komplex na světě. Jen o pár kilometrů dál však leží Karahan Tepe, místo, které každou sezónu přepisuje představy o tom, jak vypadal přechod od lovců a sběračů k prvním usedlým komunitám.

Boří se další mýty o naší historii

Osady v této oblasti vznikaly krátce po skončení poslední doby ledové. Lidé začali zůstávat na jednom místě, pěstovat první plodiny a ochočovat si zvířata. V Karahan Tepe ale nejde jen o pozůstatky domů. Z hlíny a kamene vystupují monumentální T sloupy, pečlivě opracované stěny a reliéfy zvířat i lidí. Neolit se tu ukazuje jako období, kdy se vedle každodenního shánění potravy rodil složitý symbolický svět, v němž měly místo rituály, pravidla a nejspíš i první náznaky společenské hierarchie.

Vedoucí výzkumu Necmi Karul připomíná: „usedlým způsobem života se člověk postupně odtrhl od přírody a do centra pozornosti začal stavět sám sebe.“ Zatímco v nedalekém Göbekli Tepe byly objeveny především zvířecí sochy, v Karahan Tepe se archeologové objevili hlavně lidské postavy. Často mají přehnané proporce, zvýrazněné oči nebo ruce, jako by se tehdejší sochaři snažili zachytit emoce a gesta, která pro tamní komunitu něco znamenala.

Děsivé nálezy jako z hororu

Nejnovější objev do téhle galerie přináší motiv, který nahání husí kůži. V jedné z hal obklopených kamennými pilíři archeologové odhalili kamennou figurínu s podivně modelovaným obličejem. Hlavu má mírně zakloněnou, pohled směřuje vzhůru, ale oči jsou jen úzké štěrbiny. Úplně nejmrazivější dojem však vytváří ústa. Jsou pevně sevřená a po celé délce je křižují krátké zářezy, které vypadají jako velké stehy. Stačí letmý pohled a postava působí, jako by jí někdo záměrně sešil rty.

Figurína neležela v zemi sama. V blízkém okolí se našel drobný korálek z tmavého serpentinitu se dvěma vyrytými obličeji, další lidská tvář zdobí přímo jeden z T pilířů. Vše dohromady vytváří soubor motivů, které se točí kolem toho, kdo vidí, kdo mluví a kdo mlčí. Přitom jde o dobu starou zhruba jedenáct tisíc let, tedy o období, z něhož se nedochovalo jediné písmo ani mýtus, který by tyto sochy vysvětlil.

Co nám chce říct oběť minulosti

Příběh, který nám chce záhadná postava se sešitými rty povědět, zůstává zahalen tajemstvím. Jedna z možností pracuje s představou šamana nebo vůdce, který během rituálu nesměl promluvit. Jiná teorie vidí postavu jako oběť, která nesmí říct, co viděla.

Motiv umlčených lidí se objevuje i v moderním umění, jenže tady nejde o něco dnešního, nýbrž o kámen starý přibližně tak dlouho, jako celé dějiny zemědělství. Karahan Tepe zároveň naznačuje, že neolit nebyl svět malých osad s několika chýšemi. Protože naleziště takového množství soch, staveb a pilířů je důkazem plánování, rozdělení práce a společné víry.

Pořád existují tajemství

Nové objevy proto nemění naši představu jen o tom, jak naši předci vypadali, ale především o tom, jak přemýšleli a jak žili. Hrob v jihočeském lese, královská komora u Nilu i socha se sešitými ústy v kopcích u Sanliurfy mají společné jedno. Každý z těchto nálezů je dávným pokusem o to zanechat stopu. Zároveň každý z nich nám boří další původní představy o tom, jak se vyvíjela lidská civilizace. Kamenná figurína z Karahan Tepe patří k předmětům, u nichž se vám, při pohledu na něj, instinktivně sevře hrdlo.

Zdroje: sciencealert.com, idnes.cz, youtube.com