Český film, který Američané považují za světový klenot. Když běží v jejich televizi, žasnou s otevřenou pusou

New York je město, které nemá čas se zastavit. Přesto existuje český film, u kterého se to tady čas od času udělá. Nezastaví se doprava ani burza, ale obýváky tak trochu ano. Nebo alespoň ti lidé v nich, kteří zezelenají závistí k české tvorbě. Stačí, aby se tento film objevil v televizním programu. 

O českých filmech se v Americe většinou mluví v souvislosti s festivaly nebo malými artovými kiny. Tenhle snímek se ale dostal i tam, kam se podobné tituly běžně nedostanou, tedy do běžného televizního vysílání. Člověk má občas pocit, že film schválně nechává věci nedořečené. 

Televizní vysílání přineslo filmu druhý život

Televize bývá nemilosrdná, divák má ovladač v ruce a důvod zůstat musí přijít rychle. U tohoto filmu se ale opakovaně ukázalo, že obstojí i v domácnostech, kde se běžně snímky přepínají po minutách. V americkém vysílání se objevoval nejen po oscarovém úspěchu, ale i v dalších letech.

Často se navíc film ve vysílání objevoval v časech, kdy už divák nemá trpělivost na experimenty a sahá po jistotě. Přesto se nestávalo, že by skončil jen jako kulisa na pozadí. Lidé u něj zůstávali, i když už věděli, jak dopadne. 

V New Yorku, kde je evropská kultura doma spíš v galeriích než v obývácích, si snímek Kolja z roku 1996 překvapivě našel své stálé publikum. 

Minimum slov nahrazuje maximum emocí

Film podle amerického publika pracuje s emocemi hlavně skrze situace, ne skrze jejich pojmenovávání. Sleduje muže, který se ocitne v roli náhradního rodiče bez nějaké velké přípravy a bez ambicí něco „napravovat“. Vztah mezi dospělým a dítětem se tu nevyvíjí v dramatických zvratech, ale v drobných každodenních střetech.

V amerických recenzích se často objevuje srovnání s filmy, které pracují s podobným tématem, ale tlačí na emoce mnohem okatěji. U Kolji kritici vyzdvihují, že se vyhýbá sentimentu a nechává věci přirozeně plynout. 

Recenze si všímají hlavně toho, že film nestaví na jedné silné scéně, ale na řadě drobných příhod, které na sebe navazují. Právě díky tomu nepůsobí vypočítavě ani manipulativně, což je vlastnost, kterou americká kritika u zahraničních filmů oceňuje jen zřídka.

Oscar otevřel filmu spoustu dveří

Zisk Oscara za nejlepší cizojazyčný film znamenal pro snímek zásadní posun v americkém uvedení. Po ocenění se Kolja dostal do širší distribuce, byl nasazen ve více kinech a později se objevil i v televizním vysílání. Právě televizní reprízy mu zajistily delší životnost, než je u zahraničních titulů běžné. 

Zdeněk Svěrák hraje muže, který žije sám, vydělává si hraním na pohřbech a do péče o dítě se dostane čistě shodou okolností. Nejde o postavu, která by se chtěla měnit nebo někoho vychovávat, většinu času řeší čistě praktické věci. 

Dítě, které mu zůstane na starost, navíc mluví rusky, takže mezi nimi dlouhou dobu neprobíhá žádná skutečná domluva. Právě díky tomu je příběh pochopitelný i pro diváky, kteří neznají české prostředí ani historické souvislosti.

Český film, který si svět našel po svém

Kolja ukázal, že český film se v zahraničí nemusí tvářit světově ani se přizpůsobovat místním zvyklostem. V USA se promítal v původní podobě, s titulky, a nijak neskrýval, že se odehrává v Československu na konci osmdesátých let. 

Film byl srozumitelný díky jednoduchému ději a vztahu dvou lidí, kteří si dlouho nerozumí ani na jazykové rovině. Zajímavé je i to, že Kolja se natáčel s poměrně skromným rozpočtem okolo 30 milionů korun a část nákladů pokryli zahraniční koproducenti, kteří přitom původně nevěřili v jeho úspěch. 

Scénář byl v předběžných analýzách označen za málo prodejný, přesto se film nakonec prosadil. Za pozornost stojí také fakt, že Kolja zůstává jediným českým filmem porevoluční éry, který získal Oscara, a podle domácí kritiky patří dlouhodobě mezi nejlépe hodnocené snímky posledních desetiletí.

Zdroje: rottentomatoes.com, en.wikipedia.org, csfd.cz