Stávala v rohu obýváku a nikdo ji neřešil. Najednou má tahle stará věc cenu 65 tisíc

Obvykle stál v rohu obýváku mezi knihovnou a skříňkou na porcelán. Byl součástí bytu téměř každého z nás, podobně jako koberec nebo záclony. Celá rodina se u něj scházela, poslouchala zprávy i muziku, a přitom nikoho nenapadlo, že by jednou mohl mít nějakou mimořádnou hodnotu. Avšak stalo se tak.

Odklopilo se víko, ruka opatrně položila desku na talíř a místností se rozlil zvuk, který měl úplně jinou barvu než cokoliv, co dnes slyšíme z telefonů nebo bezdrátových reproduktorů. Tenhle přístroj spojoval rádio a gramofon v jednom a právě díky tomu se stal nepostradatelnou výbavou československých domácností. 

Sloužil jako rádio i jako gramofon, a protože televizi v šedesátých a sedmdesátých letech rozhodně neměl každý, byl pro spoustu rodin hlavním oknem do světa zábavy a informací. Děda u něj poslouchal hokej, babička rozhlasové hry a děti tajně ladily zahraniční stanice, když rodiče nebyli doma. 

A pak přišel rok 1989, s ním záplava západní elektroniky a najednou ta velká dřevěná bedna v obýváku působila nepatřičně. Proč si nechávat takový kolos, když v Tescu prodávají přenosný přehrávač za pár stovek. 

Tam, kde se dřív balily bonbony

Příběh těchto přístrojů začíná na nečekaném místě. V moravské Litovli stála na konci čtyřicátých let továrna, ze které se linula vůně čokolády a karamelu. Vyráběly se tu cukrovinky pod značkou LIBO, jenže po znárodnění se litovelské bonbony ocitly na vedlejší koleji a budovu převzali strojírenští inženýři. 

Od roku 1949 se tu začaly montovat gramofonové motorky a záhy i celé přístroje. První gramofony trpěly tolika vadami, že se montáž musela zastavit a dělníci místo práce u pásu jezdili vypomáhat do potravinářského závodu. Postupně se ale litovelští technici vypracovali a jejich přístroje začaly dosahovat solidní kvality. 

V roce 1960 pak nastal zásadní předěl. Litovelský závod se stal součástí obřího koncernu, jehož název znal v Československu opravdu každý. Pod jeho hlavičkou se vyrábělo prakticky všechno, od žárovek přes televize až po vojenskou elektroniku. A gramofony z Litovle pod touto novou značkou najednou nabraly úplně jiný směr. 

Kvalita výroby poskočila tak výrazně, že některé modely Hi-Fi řady dodnes dokážou při poslechu překvapit i lidi zvyklé na moderní techniku za desítky tisíc korun. A tento koncern se jmenoval Tesla.

Krabice na zvuk, která dnes stojí několik tisíc

Řeč je o gramorádiích Tesla. Rádio a gramofon v jedné dřevěné skříni, kterému lidé říkali zkráceně „gramorádko“ nebo trochu vznešeněji „hudební skříň“. Profesionálně restaurovaný kus z padesátých let, vyrobený z ořechové dýhy, s kompletně opravenou elektronikou a pětiletou zárukou na restaurátorské práce, se dnes nabízí za 65 000 korun. 

I běžnější stolní modely jako Humoreska, Copélia, Opereta nebo Dominant, které ještě nedávno na bazarech ležely za pár stovek, se dnes prodávají za tisíce. U vzácnějších kusů, třeba velkých hudebních skříní typu Viola 1105A nebo Strečno, se ceny motají kolem dvaceti tisíc.

Zajímavá je především konstrukce

Starší modely používaly elektronky, ty malé skleněné baňky, které se po zapnutí rozžhavily a celý přístroj pomalu „nastartoval“. Řada gramorádií měla takzvané magické oko, malý zelený indikátor vyladění, na který děti nedokázaly přestat zírat, protože vypadal jako miniaturní okno do jiného světa. 

Když babička pustila Matušku na plné pecky a z toho jediného reproduktoru se valil hlas, jako by Walda stál přímo v kuchyni, to se nedalo zopakovat žádným cédéčkem. Skříně byly z ořechové dýhy, naleštěné tak, že se v nich zrcadlil celý pokoj. 

A jak jste na tom vy, máte ještě někde doma gramorádio Tesla?

Zdroje: cs.wikipedia.org, oldradio.cz, newstream.cz