Američané nesnáší naši milovanou českou pohádku. Prý by ji svým dětem nepustili ani omylem
Říká se, že krása je v oku diváka. A zřejmě to platí i pro pohádky. To, co nám vhání slzy do očí a pohnulo srdcem několika generací, přivedlo americké diváky k šokovanému kroucení hlavou. Může někdo vidět naši milovanou klasiku jako znepokojivě podivínskou? Inu, kouzlo českých rybníků není pro každého.
Devadesátky byly zlatou érou českého filmu. Po letech sevření se kinematografie konečně nadechla svobody a tvůrci mohli popustit uzdu fantazii. V roce 1994 se tak zrodila pohádka, bez které si mnozí nedokážou představit vánoční svátky.
Jihočeská krajina s třpytivými rybníky, tichými lesy a malebnými vesničkami, přesně tady natočil Zdeněk Troška svou „Princeznu ze mlejna“. Ve filmu se objevuje Jindřich, kterého ztvárnil tehdy debutující Radek Valenta, který se s hlavou plnou ideálů vydává do světa hledat zakletou princeznu. Jeho cesta ho však dovede k mlýnu, kde potká Elišku v podání Andrey Černé. Dívku, která ho okouzlí nejen svým vzhledem, ale především svou odvahou a důvtipem.
Příběh o lásce, která nečeká v zámeckých komnatách, ale v prostém mlýně, je zkrátka klasikou. „Já tu pohádku miloval. Eliška! :-) Naprostá bomba to tehdy byla. Super písničky, skvělé postavy a povedený příběh. Pro mě patří tato pohádka mezi TOP 5,“ píše jeden z nadšených fanoušků v recenzi.
Americké publikum zůstalo v šoku
Když se naše milovaná „Princezna ze mlejna“ podívala do Ameriky, tamní diváci jen nevěřícně zírali. Američani totiž preferují klasické pohádkové světy a příběhy. Jejich princezny bydlí v nablýskaných zámcích, rozhodně ne v zaprášených mlýnech, a postavy jako vodník? Ty v jejich příbězích obvykle nenajdeme. Proto pro ně Troškova pohádka působí spíš jako výlet do neznáma. Naše oblíbené vtipné postavičky jim připadají zvláštní, místy až znepokojivé.
Největší pozdvižení vyvolal právě zelený vodník s obřím předkusem v podání Jakuba Zindulky a čertík Yvetty Blanarovičové. V tomto případě je zaráží i fakt, že čerta hraje žena.
Jedna z ostřejších recenzí to shrnuje bez servítek: „Čert, co ječí jako opice, vodník s předkusem větším než Freddie Mercury a hlasem, jako by měl něco v puse.“ Drsné hodnocení, ale vlastně docela přesně vystihuje, jak musí naše pohádková klasika působit na diváka, který vyrostl za velkou louží.
Troškovy filmařské finty, které vás překvapí
Věřili byste, že mlýn z pohádky nikdy doopravdy neexistoval? Kulisa vyrobená z polystyrenu a kartonu vypadala tak věrohodně, že mátla i místní obyvatele, kteří chodili kolem. Troška původně zamýšlel propojit pohádku s klasikou „Hrátky s čertem“. Josef Bek měl hrát mlynáře jako pokračování příběhu Martina Kabáta. Kvůli hercovým zdravotním problémům ale roli převzal Alois Švehlík.
Natáčení komplikoval vytrvalý déšť, který práci prodloužil o dva měsíce. Místo exteriérů se tak točilo hlavně uvnitř, okna vyplnily reflektory a zvuky přírody se přidaly až ve studiu. Co také stojí za zmínku, že proměna Yvetty Blanarovičové v čerta trvala každé ráno přes dvě hodiny a náročné natáčení ji připravilo o šest kilogramů váhy.
Mezi láskou a nenávistí
Zdeněk Troška je režisérem, jehož díla jsou buď milována, nebo nenáviděna, málokdy něco mezi tím. Princezna ze mlejna představuje podle mnohých vrchol jeho pohádkové tvorby. „Troška ve své vrcholové pohádkové formě,“ hodnotí jeden z diváků.
Přestože po mlýně, hlavním dějišti pohádky, nezůstala žádná památka, jiná místa zůstala prakticky nezměněná. Když se projdete po návsi v Nahořanech, odkud se náš hrdina vydal do světa, jako byste se vrátili v čase. Domky vypadají stejně jako před třiceti lety v době natáčení. Nezměnil se ani kostel svatého Jana Křtitele v Radomyšli, kde měli filmoví milenci svatbu.
Zdroje: csfd.cz, novinky.cz, cs.wikipedia.org
