Američané nesnáší náš milovaný Večerníček. Prý je to hororová terapie jen pro otrlé děti

Večerníčky od počátku byly a dodnes jsou pro spoustu českých dětí večerním rituálem, kdy se usadí v pyžámku před televizi a těsně před spaním se podívají na dobrodružství svých animovaných hrdinů. Krátká desetiminutová stopáž je plná veselých barevných postaviček, přátelství, moudrosti a mnohé z nich rozvíjejí dětskou fantasii.

Ne všechny Večerníčky však byly a jsou jen hravé a veselé – jak už to i v životě bývá, v některých se objevovaly strašidelné postavy a některé jsou sice s časovým odstupem spravedlivé a plné morálních poučení, ale v dětských očích mohly působit zle a přísně a jejich přínos jsme docenili až v dospělosti.

Večerníčky formovaly celé generace

Kdo z nás nemá spojené dětství se zpívajícími Včelími medvídky, s Rákosníčkem, který hospodařil v rybníku Brčálník, s věčně zmateným Krtečkem, kterému pomáhali zvířecí kamarádi nebo s Machem a Šebestovou, kteří cestovali se sluchátkem do neuvěřitelných situací. Byly tu pohádky roztomilé, jako Víla Amálka nebo Křemílek a Vochomůrka, ale i tísnivější a pro malého diváka náročnější jako Broučci nebo O človíčkovi. Právě tahle žánrová pestrost dělá z Večerníčku unikát: přinesl dětem nejen pohádky, ale i intelektuální přesah, který formoval celé generace.

Pohádky o mašinkách

Svět vlaků a železnic má pro děti odjakživa zvláštní kouzlo. Vlaky v sobě mají punc dobrodružství, putování a zároveň to jsou obrovské stroje, které fungují a slouží lidem. Nádraží jsou magickými místy, kde se lidé setkávají i loučí a všechno v něm funguje jako perfektně namazaný stroj. Není tedy divu, že se vlaky objevují v celé řadě pohádek a dětských příběhů, od klasické české O veselé mašince přes britského Mašinku Tomáše až po filmové hity jako Polární expres.

České Pohádky o mašinkách byly výtvarně i dějově velmi originální. Kolejové stroje, které měly duši, lidské vlastnosti a emoce byly pro děti lákadlem, kterému nešlo odolat. Každá epizoda vypráví o jedné konkrétní mašince, která v daném příběhu prožívá specifické problémy v prostředí železnice, kde platí jasná pravidla. Nad vším dohlíží nejvyšší pan železničář, který železnici vede pevnou nekompromisní rukou.

Pohádky tak nejsou jen o vlacích, ale i o poslušnosti, lidských vlastnostech promítnutých do strojů a důsledcích chování. Ty mohly v dětských očích vypadat až moc přísně a tvrdě, ale s odstupem jsou to právě tyhle pohádky, které teď zpětně ceníme a vážíme si toho, jak formovaly naše životy. Ukazovali nám totiž od útlého věku realitu a dávali nám návod, jak v ní správně fungovat.

Morální rozměr je dokonalý, ale Američany nenechal klidnými

Zastřešující linka každého mašinkového příběhu byl morální rozměr. V dílu O pyšné lokomotivě se jedna začne povyšovat nad ostatní kvůli svému dlouhému komínu a její chování způsobí, že nejen, že už nesmí na nádraží, ale stane se z ní ošklivá posunovací mašinka nákladů. Děti se učí, že každá chyba má konkrétní důsledek – pyšná lokomotiva skončí opuštěná, ta neochotná pracovat je odstavena, a naopak třeba malá, nenápadná nebo skromná si může zasloužit uznání a úspěch. V dětech to silně rezonovalo a pomáhalo utvářet společenské hodnoty.

Celou pohádku zahaluje ještě punc tajemna, protože hlavní záporák je zdánlivě zlý černokněžník Zababa. Věčně zamračený, se špičatou bradou a bez emocí působil až děsivě a děti z něj měly občas pochopitelný strach. Čaroděj sice působí neosobně a přísně, ale není vlastně z podstaty zlý. A byť je nekompromisní, v dětské mysli zanechává silný dojem spravedlnosti a autority.

S pochopením se však nesetkal tento náš Večerníček u Američanů, kteří se hojně zapojili do diskuze na téma „typické české pohádky“. Podle jednoho z uživatelů je náš Večerníček o vlacích hororovou terapií jen pro nejotrlejší děti. 

„Watched this so-called fairy tale with my kid and he cried after 3 minutes. Why do the trains have blush and the vibe of a horror therapy session?“

– @bradyLY85, Reddit.com

(volně přeloženo: „Díval jsem se na to s dítětem a po třech minutách brečel. Proč mají ty vlaky tvářenku a atmosféru hororové terapie?“)

Závěrem

Pohádky o mašinkách sice nebyly pro děti úplně jednoduché, ale hlubší přesah jim nejde upřít. Výmluvné příběhy učily děti, že každý čin má svůj následek, že není špatné být malý nebo jiný, a že chybovat je lidské – ale jen pokud jsme ochotni se z toho poučit. Stačilo jen naslouchat poselství. S tím, že vše bylo zabaleno do prostředí české železnice, které děti tak přitahuje to byl geniální mix.

A i kouzelník Zababa, který působil z počátku tak děsivým dojmem, nakonec dojde k nápravě a zjistíme, že je to vlastně v jádru dobrák. Pohádky o mašinkách dodnes spojují celé generace a my se díky nim dodnes utvrzujeme v tom, že svět není černobílý a že pravidla je třeba dodržovat.

Zdroje: www.cs.wikipedia.org, cesky-jazyk.cz, www.cs.wikipedia.org