Američané označili náš milovaný český film za zvrácenost. Prý je pro vyšinuté a děti měly skončit v „děcáku“

Na Redditu jsme opět narazili na vášnivou diskuzi. Tentokrát kvůli československému filmu, který očividně dokáže rozhodit každého, kdo očekává klasické filmové vyprávění. Hemží se to komentáři typu „tohle vypadá jako batolata na drogách“ nebo „cítil jsem, jak sám ztrácím rozum“. Dokonce se objevil názor, že hlavní hrdinky patří rovnou do ústavu, protože takové chování není normální.

Přitom tady doma ho berou jako jeden z nejlepších filmů, co u nás kdy vznikly. Jenže co Čech přejde s úsměvem, to Američan označí za zcela šílené. Příběh sleduje dvě mladé ženy, obě Marie, které usoudí, že když se svět kolem rozpadá, nemá smysl být slušné. Jejich filozofie je prostá: všechno se kazí, tak proč nezačít u sebe? Rozhodnou se tak žít podle vlastních pravidel.

A tak se pustí do série groteskních situací. Oklamávají starší pány v restauracích, nechají je platit účty a pak je posadí do vlaku. Kradou toaletářce drobné nebo zapalují toaletní papír. 

Když film vypadá jako jízda na drogách

Film není jen obsahově šokující, ale rovněž vizuálně naprosto netradiční. Prudké změny barevných filtrů, roztříštěná struktura a experimentální střih tvoří dílo, které spíš než klasický film připomíná nějaký studentský pokus. Právě tahle vizuální stránka přispívá k dezorientaci. 

Američtí diváci jsou zvyklí na lineární vyprávění s jasným začátkem, vyvrcholením a koncem. Místo toho dostanou fragmentární mozaiku scén, které na sebe navazují spíš asociativně než logicky. „Film mě bavil jako blbnutí nápadité filmařky. Víc na úrovni hezkých barev než hledání významů,“ komentuje jeden domácí divák. „Ale ty barvy jsou opravdu pěkné.“

Jídlo jako symbol všeho špatného

Nejkontroverznější moment přichází v luxusním sále s nachystanou hostinou. Obě Marie se pustí do divokého ničení, házejí po sobě dorty, rozbíjejí sklo a ničí veškeré jídlo. Pro movité americké publikum, kde plýtvání potravinami zůstává citlivým tématem, jde opět o těžko stravitelnou scénu. Režisérka věděla, že tahle pasáž bude problematická. Proto do závěrečných titulků vložila věnování „těm, kteří se rozhořčují pouze nad pošlapaným salátem“. 

Dva andělíčci z pekla

Film vznikl v roce 1966, kdy feminismus ještě nebyl častým tématem, a přesto představuje jeden z nejsilnějších projevů ženské svobody v kinematografii. Marie si nedělají hlavu s konvencemi a radostně manipulují s muži, kteří podléhají jejich kouzlu. Pro tuzemské publikum jde o důvtipnou satiru na konzumní společnost, zatímco v zahraničí často vidí jen chaos bez nějakého smyslu.

Bavíme se o „Sedmikráskách“ Věry Chytilové, snímku, který se stal jedním z nejdiskutovanějších děl československé nové vlny. Na zahraničních filmových databázích sice sbírá chválu od kritiků, ale běžní diváci ho často označují za nejhorší zážitek svého života. „Vypnul jsem to po půl hodině a radši koukal z okna.“

Film rozzuřil i komunisty

Ani doma se film neobešel bez pozdvižení. V roce 1967 vystoupil v parlamentu poslanec Jaroslav Pružinec s kritikou, že Sedmikrásky „nemají se socialismem nic společného“. Žádal jejich stažení z kin spolu s dalšími snímky nové vlny.

Chytilové se vyčítalo zejména již zmíněné plýtvání potravinami. Proto dodatečně vložila ironické věnování o „pošlapaném salátu“. Po úspěchu filmu dostala nabídku od Warner Brothers, ale odmítla ji. Nechtěla si nechat mluvit do obsazení a měla ráda český jazyk, ve kterém se dokázala přesněji vyjádřit.

Snímek, který si vás prověří

Sedmikrásky rozdělují publikum na dva tábory, buď je milujete, nebo nesnášíte. Domácí diváci v nich vidí vtipnou rebelii a kritiku falešných hodnot, zahraniční publikum často jen morální chaos. Možná je problém v očekáváních. Američané od filmů čekají jasné odpovědi a ponaučení, zatímco Sedmikrásky jen kladou otázky a nechávají diváka, ať si odpoví sám.

Zdroje: csfd.cz, filmovyprehled.cz, cs.wikipedia.org